Máme rádi strategie a hry na hrdiny. Wrestling do našeho oboru tolik nezapadá, ale strávili jsme tisíce hodin hraním podobných her.
Již teď se považuji za velmi kultivovaného člověka. Se svými komplexními hrami na hrdiny, nároky na dobré příběhy a všemi těmi psychicky náročnými strategiemi jsem mezi herními fanoušky něco jako snob. Vy se klidně můžete nechat stáhnout z kůže ve svých rvačkách a střílečkách z první osoby – já zatím sedím vesele ve svém křesle a kliknutím myši soudím životy tisíců lidí.
Kéž by to všechno byla pravda. Ale ve skutečnosti jsem už trochu náchylný k bezmyšlenkovité zábavě. Jistě, nejsem příznivcem her na hrdiny a strategií ze staré školy – ale i tam mě občas láká prostě všechno rozemlít na kousky jako barbar nebo hrát za bezduché frakce, jako jsou zlobři v Total War: Warhammer 3.
Pohled do mé herní historie však ukazuje, že mám úplně jiné Guilty Pleasure. Hraním zápasnických her jsem totiž nejspíš strávil přes tisíc hodin. To je dokonce poměrně optimistický odhad.
Ale upřímně řečeno – moje radost z těchto her není až tak překvapivá. Protože za vší tou tupostí holé kůže, silných slov a skládacích židlí se skrývá více mozkové kapacity, než byste si mysleli.
Table of Contents
Zápasnická mucholapka
Nadchnout dítě pro wrestling není těžké. Stačí ohňostroj a myslet si, že brilantní choreo je skutečný boj. Proto jsem byl i já ve svých deseti letech občas fascinován tím vším. Ale v dětství jsem wrestling moc nesledoval. V době, kdy se pořady vysílaly i v Německu, byly příliš neznámé.
Alespoň jsem byl s celým konceptem obeznámen. Do pasti zápasnických her jsem se dostal až o něco později. Naštěstí jsem už byl dost starý na to, abych pochopil, že skutečné zápasy se takhle nehrají. Jeden můj kamarád si koupil hru Smackdown vs Raw 2007 pro PlayStation 2. A protože jsme hráli prakticky všechno společně, hrál jsem i tam.
Bylo to zjevení. Ne proto, že by se mi hra tolik líbila. Ne proto, že je zábavné vymlátit z ostatních lidí duši kladivem. Ne proto, že by mě fascinovala síla sportovců. Ale spíše: Protože tam byl editor postav!
The Wrestling Flytrap
Nadchnout dítě pro wrestling není těžké. Stačí ohňostroj a myslet si, že brilantní choreo je skutečný boj. Proto jsem byl i já ve svých deseti letech občas fascinován tím vším. V dětství jsem však wrestling příliš nesledoval.
Aspoň jsem byl s celým konceptem obeznámen. Do pasti zápasnických her jsem se dostal až o něco později. Naštěstí jsem už byl dost starý na to, abych pochopil, že takhle se skutečné zápasy nevedou. Jeden můj kamarád si koupil hru Smackdown vs Raw 2007 pro PlayStation 2. A protože jsme hráli prakticky všechno společně, hrál jsem i tam.
Bylo to zjevení. Ne proto, že by se mi hra tolik líbila. Ne proto, že je zábavné vymlátit z ostatních lidí duši kladivem. Ne proto, že by mě fascinovala síla sportovců. Ale spíše: Protože tam byl editor postav!
To byl hlavní důvod, proč mi hlava najednou napověděla: „Tohle … je nejlepší hra na světě!“ Vždycky mě bavilo vymýšlet si vlastní postavy. Odtud pochází toto šílenství hraní rolí. Ale dá se to použít i na cokoli, kde mám možnost vytvářet detailní postavy.
Okamžitě jsem si koupil Smackdown vs Raw 2007 a vytvořil desítky bojovníků. Každý z nich má vlastní trik a charakterovou hloubku pivního tácu. Tady byl můj rapper-zápasník, který v každém zápase používal pouze variace stejných pohybů. Byl to můj podřízený mistr, který pobíhal jako ninja a nutil každého nepřítele, aby se podřídil. Měl jsem dokonce napodobitele Kanea, který byl obrovský a přesto neustále podváděl.
Najednou jsem se od této série nemohla odtrhnout a chtěla jsem vědět ještě víc o všem, co s ní souvisí.
Je toho víc
Byla to klasická Králíkárna. Fascinace jedním aspektem se změnila v nadšení pro vše ostatní. Samozřejmě jsem se v určitém okamžiku chtěl dozvědět víc o lidech, kteří neustále mlátili mými vlastními postavami o zem. Byly mezi nimi takové oslnivé postavy jako Rey Mysterio, Undertaker, Batista a především Eddie Guerrero, který krátce předtím zemřel.
Skutečná tragédie kolem Eddieho mě vtáhla do tohoto světa. Během toho jsem se dozvídal víc a víc o všech dramatických příbězích, které se odehrávaly uvnitř i vně fikce kolem WWE. Na jedné straně mě nadchly plánované příběhy, jako je dlouholetá rivalita mezi Rockem a Stevem Austinem, ale také skutečná dramata, jako je legendární screwjob, při kterém byl Brett Hart nechtěně zbaven titulu. A svým způsobem i chorobné sebedestrukci, které se stalo obětí mnoho hvězd tohoto sportu, a to velmi různými způsoby.
Zejména WWE je často ukázkovým odpadem. Někdy jsou vyprávěny příběhy a natáčeny scény, u kterých se chytám za hlavu. Téměř osmdesátiletá žena jednou během představení porodila ruku. Bez legrace.
Objektivně je wrestling často dost hloupý, ale když je dobrý, je vynikající. Zvlášť když jsem v určitém okamžiku pochopil, jak fungují zejména zápasy. Jaká pravidla skutečně platí v pozadí. Není tak snadné nadchnout diváky pro zápas. K tomu je třeba oklamat lidi, kteří vědí, že je to všechno domluvené.
Tento článek nestačí k úplnému okouzlení wrestlingem. Především chci říct, že v určitém okamžiku jsem se prostě stal bezchybným fanouškem wrestlingu. Po několika letech pro mě byli mnohem důležitější skuteční zápasníci, způsob, jakým se zápas odehrává a jak se vyvíjí děj, než moje vlastní banální trikoty.
A pak se tato zábava opravdu rozjela.
Můj paralelní život
Když jsem se stále více zajímal o to, jak fungují zápasy v reálném životě a co vlastně dělá dobrý zápas, chtěl jsem to zopakovat. Hry WWE vždy nabízely nesmírně mnoho tvůrčích možností. Ať už se jedná o manažerský režim, režim budování vlastního příběhu nebo později zavedený režim vesmíru.
Byl to režim Vesmír, který mi zabral nejvíce času. Tady jde o to, abyste si naplánovali každou výstavu v kalendáři. Jsem zodpovědný za to, aby talenty dostávaly vzrušující zápasy. V průběhu procesu může dojít i k náhodným zvratům. S dynamickými dějovými liniemi to nikdy nefungovalo spolehlivě, ale bylo mi to jedno, protože jsem měl stejně své vlastní plány.
V jednu chvíli jsem žil téměř paralelní život a plánoval kompletní fiktivní zápasový rok. Paralelní život, protože toto plánování mě provázelo celý rok. Vždy, dokud se neobjevila nová část.
Přitom jsem pokračoval ve svém vlastním vesmíru. Dokonce jsem si vedl záznamy o všech svých důležitých vystoupeních. Jednoduše proto, abych si pamatoval, kdo kdy a jak vyhrál. A především, které zápasy tam už byly k vidění. Nechtěl jsem své publikum nudit. Zde jsem také mohl zaměřit pozornost na talenty, kteří podle mého názoru nikdy nemohli zazářit tak, jak by si ve skutečnosti zasloužili.
Zápasy se pak samozřejmě všechny odehrály. Ve většině případů jsem si vzal osobu, která by byla žádoucím vítězem. Někdy se však stalo, že mi hra překazila plány a musel jsem je přesunout na jiný termín. Také jsem se snažil, aby každý zápas byl zábavný.
Takže jsem nehrál jen proto, abych vyhrál co nejefektivněji. Snažil jsem se pracovat se stejnými triky jako profesionálové ve skutečnosti. Například v horkých sporech byla úroveň eskalace vyšší, takže se věci stávaly násilnějšími. Alespoň jeden stůl se musí rozbít. Někdy jsem prostě přerušil kolík, pokud by výhra přišla příliš brzy. To vyžadovalo hodně herních zkušeností, plánování a kreativity pro zpestření.
Z tohoto pohledu pro mě byly hry WWE často větší mentální výzvou než mnohé strategické hry. Právě teď mám chuť si to znovu projít. WWE 2020 byla naprostá katastrofa a já jsem na chvíli vyřazen z wrestlingové rutiny.
Svědí mě prsty, ale zase si asi nemůžu dovolit ty tisíce hodin herního času.
