opinion: Biomutant si v testech vedl poměrně špatně a pak byl rychle zapomenut. Ale Sascha měl vždycky srdce pro hru.
Přibližně před rokem vyšel Biomutant a sklidil velkou kritiku. Na serveru Metacritic se objevily poměrně pozitivní recenze, ale mnoho testerů a uživatelů se shodlo, že hra pravděpodobně nebude mít vydání GotY. Také test GlobalESportNews dopadl s 68 body poměrně zdrženlivě.
Dobře, rozumím. Biomutanta bych asi také neprohlásil za mistrovské dílo. Ale upřímně? Hru jsem dohrál hned při vydání a bavil jsem se u ní, už jen proto, že v mnoha ohledech splňuje můj vkus. Možná to není zrovna Breath of the Wild. Možná je to spíš jeho malý, svéhlavý bratranec. Ale přirostl mi k srdci a za tím si stojím.
Table of Contents
Kousnutí musí být
Dobře, dávejte pozor. Mám vás rád, a proto se s vámi nechci bavit: Začátek Biomutanta je na nic – ale zůstaňte naladěni, slibuji! Vypravěč ve hře příliš často a příliš významně blábolí, přestože příběh je v podstatě jednoduchý – lidstvo zrušilo samo sebe kvůli všem odpadkům, znečištění a podobně.
Poslední tvorové na Zemi zmutovali a vy jako hráč nyní bojujete buď za sjednocení všech svých druhů, za zachování světa a jeho uzdravení, nebo za zničení všech kromě těch nejsilnějších a spuštění globálního resetu, který vše vyčistí. Díky tomu je hra velmi pomalá a zdlouhavá.
A protože stejně kritizuji: Pokud jde o bojový systém, nečekejte Dark Souls (3) ani Devil May Cry. Biomutant je hra s AA animacemi, zpětnou vazbou na zásah AA a vyvažováním AA. Zde platí všechny možné výklady pojmu „AA“.
Musíte se také smířit s tím, že můžete vypadat hrozně. Na to jsem si v RL stejně zvykl a nevadí mi to, ale někdy ve hře najdete vybavení, které je tak přeplácané a vypadá při tom tak okázale hloupě, že si budete přát mít zpátky skříň z Cyberpunku 2077, i když bez funkční mouchy.
„Výtvarný styl hry je polarizující. Ne každému se taková bizarní vizáž líbí. Pro mě to vůbec nemůže být dost bizarní.“ src=“https://www.global-esports.news/wp-content/uploads/2022/04/The-art-style-in-the-game-polarizes.jpg“ width=“1920″ height=“1080″ /☻
A už jsem se zmínil, že výběr statistik postavy přímo ovlivňuje její vzhled? Pokud například vsadíte na inteligenci, bude mít váš hrdina obrovskou hlavu jako vejce vejci, zatímco obzvláště silné a odolné postavy budou mimořádně podsadité.
Moje hlavní postava patří do druhé kategorie. V prvních hodinách hry občas ve flashbackových sekvencích vidíte své virtuální rodiče, jejichž vzhled je rovněž určen vzhledem vaší postavy. Řeknu to takhle: Moje matka rozbíjí kokosové ořechy stehny. Je to obrovské zvíře! A navíc ve hře!
Od trapnosti k zábavě
Dobře, proč si to vůbec dělám? Neexistuje hromada her podobných Biomutantovi, které se hrají lépe a netrpí body, které jsem kritizoval? Možná. Žádný z nich však nemá držáky. Ne jako v Biomutantu. V této oblasti hra nedosáhla ničeho jiného než dokonalosti. TOHLE JE MŮJ ZKURVENÝ DRŽÁK A JÁ HO MILUJU:
Můj držák v Biomutantu vypadá, jako bych 24 hodin v kuse zíral na filmy studia Ghibli, snědl tři velké pizzy a pak se mi zdála noční můra. Je majestátní a půvabný. Při pohledu na jeho tvář nevím, jestli se mám smát, brečet nebo s křikem utéct, a dělám to všechno najednou.
Naprosto mě zaujal výtvarný design, naprosto surrealistická stvoření a skvělý herní svět. Ano, já vím, zelená tráva, modrá obloha, postapokalypsa v Unreal Enginu 4, takhle se dneska cool děti nepřitahují. Ale už teď jsem rád, když někdo vytvoří zatracenou hru v Unreal Enginu a ne jen obnoví nějakou 20 let starou úroveň nebo město z existujícího titulu a plácne to na YouTube.
Mám radost z pestrobarevných graffiti a reklamních plakátů ve hře. Líbí se mi vesničané s jejich anglickými zuby, korálkovýma očima a oblečením KiK. Líbí se mi, jak moje postava cvrliká u každého bodu rychlého cestování, aby ho mohla později najít. Možná proto není při generování postavy možnost výběru pohlaví.
Všechno je OP
Možná je to tím, že hraju jen na střední obtížnost, možná je maximální rozdělení bodů na sílu a výdrž trochu rozbité, možná mě jen zoceluje více než 30 spuštění Dark Souls. Ale Biomutant mi připadá relativně snadný a za deset hodin hraní jsem v boji nezemřel ani jednou.
Zní to nudně, ale mě opravdu baví mlátit nepřátele, kteří jsou o desítky úrovní výš, a sledovat parádní bullet-time efekty a finesy. Případně vytáhnu dvě pistole a jednoduše střílím nepřátele do hlavy.
Časové okno pro parry je velmi velkorysé. Úhybné manévry spotřebovávají tak málo výdrže, že byste se mohli v podstatě úplně zbavit ukazatele výdrže. Pro mě se tak hra stává mocenskou fantazií, ve které jako rozjívený zmutovaný křeček bez námahy vytírám podlahu všem nepřátelům a dělám si při tom zatraceně dobrou postavu.
Vydržel bych takhle každou hru? Určitě ne. V Biomutantovi se však již tak vzácné rvačky nikdy nestanou otravnými nebo frustrujícími a mají příjemně rychlý spád. Když budu opravdu chtít, vždycky můžu začít s ostrým procházením.
Líbí se mi také systém craftingu. Jedna z mých „dýk“ se skládá z pilníku na nehty, banánu a šroubováku. Přibil jsem si ke kalhotám raketoplán jako ochranný štítek na nohy.
Ano, vypadáš jako chodící smetiště. Rozebírání vybavení nedává vždy smysl (proč dostanu dřevo z vlněného klobouku?) a nějaký systém transmogů pro vizuální přizpůsobení oblečení a vylepšení by byl skvělý. Obecně si ale myslím, že postapokalyptická recyklace předmětů à la „z tohoto cedníku na těstoviny je teď brnění“ je naprosto v pohodě.
Ne, konečný výsledek nikdy nevypadá tak úžasně jako v Šíleném Maxovi nebo Falloutu. Ale co – jsi zmutovaná kung-fu veverka, která se s pomocí odpadků připravuje na konec světa. V tomto prostředí to dává smysl. Musíte tomu být otevřeni.
Není vždy bojující
V průběhu hry se rozhodnete uzavřít spojenectví s jedním z několika kmenů, které mají odlišnou filozofii. Jeden z nich chce například vyhladit všechny ostatní kmeny a vytvořit bezpečnou budoucnost, v níž přežijí jen silní. Jiný kmen chce mír prostřednictvím sjednocení všech národů a tak dále. Dobře, všechny čtyři zbývající frakce ve hře se řídí jen určitými nuancemi mezi těmito dvěma základními postoji, ale všechny mají k dispozici unikátní kmenovou zbraň, kterou si můžete odemknout, a vlastní kostýmy, z nichž některé jsou opravdu skvělé. Trochu jako různé gangy ve filmu Bojovníci (1979, zeptejte se svých prarodičů).
Ať už si vyberete kteroukoli stranu, v určitém okamžiku budete muset bojovat proti nepřátelským kmenům a dobýt jejich území. Trochu jako Stormcloakové a Imperiálové ve Skyrimu, pokud jste o této nenáročné hře někdy slyšeli.
O několik úspěšných kampaní později, když se setkám tváří v tvář s vůdcem nepřátelského klanu a vyzvu ho na závěrečný souboj s bossem, mi hra nabídne možnost dialogu. „Opravdu si se mnou chceš zahrávat, nebo snad raději riskuješ, že jednoho dne zemřeš přirozenou smrtí, doufejme, že hodně daleko?“
Můj hrdina je tak silný, že všechny jeho svaly mají vlastní six-pack. Vedoucí se na mě chvíli dívá a říká si: „Víš co? Souboje s bossy jsou stejně přeceňované.“ O chvíli později si podá ruku s vůdcem mého kmene a tato část války skončí bez zbytečného krveprolití. Samozřejmě jsem ho mohl prostě odstrčit.
Jsem si také jistý, že tato možnost není v dnešní době ničím převratně novým a existuje v mnoha jiných hrách. Přesto se mi líbí, že v Biomutantovi nemusím všechno a všechny nemilosrdně zatloukat do země, když občas pomůže i krátký rozhovor. Kéž by vyjednávání o poplatcích bylo tak jednoduché!
Pro introverty
Na samém začátku hry se v Biomutantu setkáte s bossem, který ve své závěrečné fázi ovládá jakousi obří jitřenku. Animace je asi tak přesvědčivá jako Nicolas Cage v roli Supermana.
Nepomáhá ani to, že tento boss je v podstatě hračka a nemůže vám vůbec ublížit, pokud útočíte na jeho pravé koleno. Výukový program vyžaduje, abyste před tímto přehnaným nebezpečím utekli, protože je to ve scénáři. Jak jsem řekl, těžký vstup do hry, ne zrovna přesvědčivý první dojem a vůbec.
Pozdější šéfové jsou opravdu velkolepí. Jeden z nich vás například spolkne, takže získáte nejen skvělý výhled dovnitř, ale dostanete se i na jediná zranitelná místa šéfa.
Když vás dříve nebo později vyřadí a vy se musíte vrátit k šéfovi, je to těžké. Podle toho, na který konec narazíte, můžete být… no, v háji. To se může stát v soubojích s bossy, ale málokdy tak doslova.
Nápadité a naštěstí jiným způsobem nechutné jsou také souboje v oblastech zamořených ropou, kde bojujete proti černým stvůrám potřísněným olejem. Rychle si přejete, aby se vrátili dřívější plyšoví mývalové, veverky a křečci. Nejenže mají všechny možné barvy, tvary a velikosti, ale také nosí zcela odlišné kmenové oblečení podle toho, ke kterému klanu patří. Líbí se mi rozmanitost nepřátel, bossů a mountů.
Hra jako McDonald’s
Pro můj vztah s Biomutantem existuje v Anglii termín „Guilty Pleasure“. Je to něco, co vás baví, i když víte, že to vlastně není tak dobré. Pro někoho jsou to filmy jako „Birdemic“, „Sharknado“ nebo nepopsatelně špatné filmy Neila Breena a s ním. Pro jiné je to balení 20 kuřecích McNuggets nebo plechovka Pringles, kterou si strčíte do obličeje. Pro mě je to prostě Biomutant.
Ano, hra by byla okamžitě o 100 procent lepší bez vypravěče a všech těch zbytečných řečí. Bojový systém a některé animace by se musely na chvíli vrátit do trouby, protože nic ještě není opravdu upečené. Také by bylo naprosto super, kdyby určité hodnoty postavy nebo vybavení nemusely nutně vést k nepopsatelně ošklivé hlavní postavě.
Okamžitě jsem si však oblíbil naprosto podivná stvoření ve hře, od jednoduchých nepřátel až po nechutné boss monstra a mounty. Líbí se mi naprosto nepřehledný systém craftingu, kdy se z jakéhokoli předmětu denní potřeby, ať už je jakkoli obyčejný, může stát vybavení. Líbí se mi, že i když dokážu většinu nepřátel bez námahy zničit, v případě pochybností se nad nimi mohu jednoduše slitovat. Ano, hádanky jsou dětská hračka a nebrání mi v tom, abych dlouho stříhal a plenil – díky bohu!
Vím, že Biomutant není žádný trhák a že nemá jistotu, že letos získá další ceny. Je mi to úplně jedno, protože se mi svým humorem a výtvarným stylem trefuje do vkusu. Je v pořádku mít rád věci, které objektivně vzato nemusí být až tak skvělé. Jestli to někdy přinesou na Nintendo Switch, tak si to koupím znovu.
Jak zvládáte hodnocení? Nedotýkáte se ani her pod určitým minimálním hodnocením? Nebo máte své vlastní oblíbené hry, které objektivně nejsou příliš dobré? A co si myslíte o Biomutantu? Dejte mi vědět v komentářích
