opinion: Herní svět Breath of the Wild je bezkonkurenční – a proto jsem ho zpočátku nenáviděl. Ale pak mi to zkazilo další otevřené světy.
Nesnášel jsem The Legend of Zelda: Breath of the Wild! Takže teď je to venku. Děkuji, že jste si přečetli tuto kol…oh, počkat. Píše se to tam, takže můj příběh není tak rychle u konce. Protože dnes tuhle hru miluju k smrti a kvůli ní si už nemůžu užívat jiné otevřené světy tak, jak bych chtěl.
Bezmezný humbuk, ale proč vlastně?
Píše se rok 2016 a po letech čekání Nintendo na veletrhu E3 konečně zvedá oponu a odhaluje nedočkavým fanouškům nejnovější díl série The Legend of Zelda. Několik hodin sleduji livestream z Nintendo Treehouse a jsem si jistý: tahle hra bude zjevením!
Moje očekávání v měsících předcházejících uvedení na trh astronomicky vzrostla. Každý den po vstávání a před spaním jsem si pouštěl příběhový trailer, jehož dokonalá souhra filmového ztvárnění a epického soundtracku mi dodnes nahání husí kůži tak silnou, že by se dala krájet:
Naprogramoval jsem si dokonce malý widget na plochu, který mi díky několika vychytávkám, jako je změna pozadí a zvukové efekty (například Hey, Listen!, když uplyne celá hodina), ukazoval odpočet do vydání 3. března 2017.
Důvod tohoto šílenství? Miluji sérii Zelda! Žádná jiná série – dokonce ani můj tolik oblíbený Pán prstenů online – mi nepřirostla k srdci tolikrát, nedala mi tolik nezapomenutelných vzpomínek a tolikrát mě rozplakala. Midno, prosím, vrať se!
Zelda je pro mě víc než jen sbírka zatraceně dobrých her, je to způsob života – měli byste vidět můj byt! Breath of the Wild byl tedy pro mě splněným snem, který se však náhle změnil v noční můru…
Neomezená svoboda, ale kde je příběh?
Tohle už není moje Zelda!, křičel jsem na televizi po první hodině strávené s Breath of the Wild v potemnělém pokoji. Společnost Nintendo vždy zdůrazňovala, že chce záměrně porušit konvence série Zelda a prorazit na novou půdu. Věděl jsem to, ale nečekal jsem tak zásadní odklon od osvědčeného herního vzorce.
Tehdy mi to skoro připadalo, jako by se Nintendo za předchozí hry stydělo a chtělo je za každou cenu restartovat. Kde byly kobky? A co pololineární hlavní příběh? Sbíráte kousky srdce? Získání různých položek? V žádném případě! O nedostatku těchto věcí jsem věděl předem, ale být s nimi konfrontován bylo něco úplně jiného.
Především děj mě rozplakal, respektive způsob, jakým byl vyprávěn. Ukázalo se, že mezi husí kůži nahánějícími scénami z traileru (viz výše) se odehrávalo několik hodin kutilského dobrodružství v obrovském otevřeném světě, což opět v zárodku zmařilo jakýkoli spád vyprávění.
A tak se stalo něco, co jsem nečekal: Breath of the Wild mě nudil. V obrovském otevřeném světě jsem se cítil ztracený a chyběla mi motivace prozkoumat ho na vlastní pěst. Hra nebyla v žádném případě špatná, ale problémem byla domácí výroba. Moje předchozí očekávání se mi postavila do cesty.
Trvalo mi téměř tři měsíce, než jsem hru poprvé dohrál. Tři měsíce, během nichž jsem se několikrát musel nutit pokračovat, protože jsem chtěl dát Ganonovi alespoň jednu ránu do zubů. Poté jsem se Breath of the Wild dlouho nedotkl a hledal útěchu v mých milovaných předchozích dílech série.
Bezmezná zábava, ale kam se poděl čas?
Skáčeme v čase dopředu: Je rok 2019, opět E3. Nintendo ukazuje první mini-teaser na Breath of the Wild 2. Nedokážu říct, o co jde, ale cítím silné nutkání dát předchůdci ještě jednu šanci.
Tentokrát jsou předpovědi úplně jiné. Vím, co mohu očekávat a jak chci hru prožít. Sotva jsem to řekl, sfoukl jsem prach ze softwarové karty, vložil ji do přepínače a smazal předchozí uloženou hru, abych mohl začít znovu.
Co následovalo, bylo odhalení, na které jsem čekal od roku 2016. Uvědomil jsem si, že otevřený svět hry Breath of the Wild není kulisou, ale ústředním prvkem hratelnosti. Na mapě není nespočet otazníků. Nikdo mi neříká, co mám dělat dál. Mohu si vytvořit svou vlastní cestu.
Otřepaná fráze „Cesta je cíl“ se k této hře hodí jako ulitá. Ať už jdu kamkoli a dělám cokoli, mohu si být jistý, že čas, který do toho investuji, bude kouzelně odměněn jedinečným zážitkem. Všechny systémy v herním světě jsou tak skvěle propojené, že nezapomenutelné okamžiky vznikají samy od sebe.
Chci jen vylézt na horu, ale najednou začne pršet. Uklouznu, ale pád jen zmírním kluzákem. Na obloze se objevují první blesky. Do prdele! Nyní nastává noc a ze země vylézají kostlivci. Nastane naprostý chaos, spěchejte pryč! Ve stejnou chvíli do mě udeří blesk, protože jsem si v tom zmatku zapomněl sundat železný štít. Sedím před obrazovkou a směju se nahlas.
Za pět minut mohu zažít kompletní dobrodružství. Svět je tak dokonale navržený, že se vyplatí procházet Hyrule i po dobu jízdy autobusem. Něco se stane a stane se to jednoduše tím, že si stanovím cíl a vyběhnu. Musíte se zbavit myšlenky, že vám je dán směr. Teprve pak se vám otevře fascinující atmosféra Breath of the Wild.
Dnes se hra v mém osobním žebříčku Zeldy posunula na solidní čtvrté místo (klasiku pro mě stále nepřekonala). A to mě uvrhlo do nového dilematu!
Neomezené možnosti, ale kde je svoboda?
Můj čas strávený s Breath of the Wild má dodnes vážný dopad. Těžko si už můžu užít titul s otevřeným světem tak, jak bych chtěl. Assassin’s Creed Valhalla, Dying Light 2 nebo nejnověji Horizon: Forbidden West – všechny tyto hry spojuje osud, že mě unaví už po pár hodinách, přestože bych se do jejich vizuálně i tematicky zajímavých herních světů rád ponořil.
Dnešní tituly jsou stále většinou založeny na tom, čemu se kdysi říkalo vzorec Ubisoftu. To znamená spoustu otazníků/symbolů na mapě, nějaký druh kompasu/radaru s nezaměnitelnými cílovými značkami, které vás povedou po cestě, a velkou pomoc při držení za ruku.
Horizon: Forbidden West mě už krátce po spuštění hry ubíjí nejrůznějšími doporučeními, jak mohu ztrácet čas. Většinou se to zvrhne v práci zaměřenou na efektivitu: Tady odkryjte otazník, tady splňte lovecký úkol a nakonec najděte signální čočku, válečný totem nebo letecký záznamník.
Ano, tyto pomůcky můžete také deaktivovat. Hry jako Horizon nebo Assassin’s Creed mi nyní umožňují skrýt mnoho prvků HUD a zdůraznit tak aspekt průzkumu. Ale to mě stále nemůže zaslepit, když hraji základní strukturu otevřeného světa. To, že už nevidím otazníky, neznamená, že zmizely. Svět chce být stále vnímán určitým způsobem. Víte, co tím myslím?
☻
Také nechci popírat, že otevřené světy se vzorcem Ubisoftu mohou být stále velmi zábavné. Nakonec, jak už to tak bývá, je to otázka vkusu a výše zmíněné hry jsou samozřejmě výjimečně dobré a vývojáři je navrhli srdcem!
Nicméně právě Elden Ring mě konečně dokázal po dlouhé době opět zaujmout. Hra se totiž ubírá stejným směrem otevřeného světa jako Breath of the Wild: nejde o to, co vás čeká v hradu na obzoru, ale o to, co zažijete cestou tam. A to do značné míry závisí na vaší ochotě zapojit se do světa a ne jen přecházet od jedné mapové značky ke druhé.
Skutečně doufám, že si budoucí tituly s otevřeným světem budou stále více brát příklad z Breath of the Wild a budou svůj herní svět vnímat jako jeviště pro vlastní rozhodnutí. Jakmile mám pocit, že mi neustále někdo dává mrkev, abych se udržel na cestě, co nejrychleji dokončím hlavní příběh hry a vrátím se do Hyrule.
Když už mluvíme o návratu: na Breath of the Wild 2 si musím ještě chvíli počkat. Hra má být nakonec vydána až v roce 2023. Víc než dost času na to, abych si vyměnil ložní prádlo Zelda, prostudoval trailery na freeze-frame a vyrobil si nový widget na plochu!
