Hrál jsem nejžádanější simulátor života na Steamu a nikdy jsem nechtěl přestat.

0
355

Nobody je na seznamu přání více než 100 000 hráčů služby Steam. Géraldine si sama vyzkoušela unikátní simulaci života a myslí si: Naprosto správně!

„Právě jsem si připlatil za půjčení kola, abych se dostal na úřad práce včas, ale už zavřeli. Teď mám 5 bodů deprese,“ říkám nadšeně kolegům do telefonu, zatímco hraji hru Nobody. Poté mě zbili na stavbě, kde pracuji jako nádeník. To proto, že mi předák strhával polovinu mzdy a trochu se rozhořčil, když jsem se ho na to zeptal.

Později dostávám zprávy od kolegů redaktorů, kteří chtějí vědět, co dalšího se mi stalo od našeho posledního rozhovoru v Nobody. A panečku, mám připraveno dost příběhů. V Číně jsem si na kraji silnice koupil za malý peníz nové oblečení. Bohužel jsem pak neměl dost peněz na to, abych zaplatil věřitelům mého zmizelého otce – kteří pak okamžitě unesli mou sestru.

Půjčil jsem nějaké peníze muži na stavbě, ze kterého se pak vyklubal stavbyvedoucí. Slíbil mi, že v budoucnu budu moci pracovat jako odvozce kamení bez prostředníka a že mi peníze vrátí hned druhý den. Bohužel druhý den už nebyl k nalezení a já jsem neměl peníze na pokoj. Moje první noc na ulici.

Možná už po tomto příběhu máte před hrou Nobody trému – nebo si možná myslíte, že jsem se zbláznil. Dovolte mi tedy, abych vám vysvětlil, proč má simulaci života o přežití na seznamu přání ve službě Steam více než 100 000 lidí. Téměř dvakrát tolik než u her Hogwarts Legacy nebo Call of Duty: Modern Warfare 2.

O čem je Nobody?

Když přemýšlím o simulacích života, první, co mě napadne, jsou samozřejmě oázy ideálního světa, jako je The Sims. Nebo možná ještě útulnější zástupci jako Stardew Valley. Ale rozhodně ne simulaci přežití, ve které hraji absolutní nulu v opuštěném městě v Číně. Nedokázal bych to popsat lépe než trailer na film Nobody:

Všechno se týká tady a teď. Hned za rohem. Nebo pod nosem. Rozvíjí se svět, stejně krásný i ošklivý jako ten váš skutečný. Obydlený lidmi, kteří vám připadají povědomí – ale které ve skutečnosti neznáte. Jsou bezejmennou masou, nikým, kdo tvoří svět. Znovu objevte skutečný život

V Nobody se na začátku rozhodnu pro jeden ze tří předpřipravených příběhů a prefabrikovaných postav – nebo jsem zcela odkázán sám na sebe v režimu sandbox. V demoverzi jsem si mohl zahrát příběh „Dluhová past“. Mladý muž, jehož otec přivedl rodinu na mizinu a poté utekl, nechal matku v nemocnici a děti v péči. Od té doby mi jdou po krku otcovi věřitelé a ohrožují i mou sestru, se kterou mám intimní vztah.

Ale jedno vám mohu říct: Žádný z ostatních příběhů o Počátku není povznášející. Protože hra Nobody je o tom, jak změnit svůj život a dostat se z bažiny beznaděje – odtud pochází celý název hry: Nobody – The Turnaround.

Jak se hraje

Příběh dema začíná dlouhou jízdou autobusem, během níž mi prostřednictvím SMS vyhrožují věřitelé mého otce. Začínám si dělat starosti a volám sestře. Vzhledem k okolnostem se zdá být v pořádku. V dialogu s ní (který je vyprávěn pomocí ilustrovaných textových políček) určují mé počáteční schopnosti také možnosti odpovědí. Když se mě zeptá, jak se mám, a já odpovím například „Zdravý jako kůň“, získám vlastnost „Lump“ a dostanu fyzický bonus.

Ale zatímco čtu výhružné řádky svých nepřátel, nemohu si pomoci a obdivuji naprostou spoušť za oknem autobusu. Míjí mě šedé betonové pouště a lidé sklesle popíjejí polévku na nárožích ulic nebo čekají na autobus, který je odveze do další šedé betonové pouště.

(Dialogy probíhají prostřednictvím neozvučených textových polí, ale jsou napsány věrohodně a napínavě.)
(Dialogy probíhají prostřednictvím neozvučených textových polí, ale jsou napsány věrohodně a napínavě.)

Vystoupím z autobusu a osloví mě žena, která mi nabídne pokoj ve svém zapšklém motelu. Nevěřím jí, ale nechci spát na ulici, souhlasím. Chci přejít ulici a nechat se přejet přímo autem. Konec hry.

Jo, bez legrace. Nikdo není nemilosrdný. Okamžitě jsem pochopil, proč se hra na Steamu prodává jako „realistická simulace života“. Zkusme to tedy znovu. Tentokrát se poslušně podívám doleva a doprava a skončím na úřadu práce. Čeká tam na mě mladá dáma, se kterou mohu udělat přijímací zkoušky do dalších vzdělávacích kurzů. Připadá mi roztomilá a snažím se s ní flirtovat. Bohužel bez úspěchu. Ale co jsem čekal? Koneckonců mám na sobě poněkud ošuntělou, pomačkanou košili a nejspíš nevypadám jako nejlepší úlovek ve městě. Na druhou stranu mám u přijímacích zkoušek plný počet bodů, což mi způsobuje nepříjemné školní vzpomínky.

Přesto to zatím stačí jen na práci odvozce cihel na stavbě. Mohu to udělat ručně – tj. ručně přetáhnout cihly z bodu A do bodu B – nebo to nechat běžet automaticky. Pak je ale méně peněz.

Mimo úkoly se mohu volně a nepozorovaně pohybovat městem pomocí klávesy WASD nebo klikání myší. A všude je co objevovat. Mohu se pokusit navázat kontakty, vydělat peníze, naučit se novým dovednostem nebo se jen přidat k taneční skupině plné starších dam, abych cítila alespoň nějakou radost ze života. Přitom však musím stále dbát na svůj postoj, hlad, vzhled, hygienu a spokojenost. Ale hlavně, abych měl na konci dne dost peněz na pokoj a na své věřitele. Pokud je nemohu zaplatit, hra končí a můj poslední den začíná znovu.

Takže samozřejmě můžu utratit peníze za lepší oblečení, abych na lidi udělal lepší dojem – ale možná to znamená spát na ulici a onemocnět. Mohu si koupit oblíbené jídlo z dětství, které mi zvedne náladu, nebo ušetřit peníze za mdlý oběd v krabičce na rohu ulice. Začínám chápat čas a peníze jako naprosto zásadní zdroje v této hře.

Možná se mi jednou podaří získat lepší práci jako recepční ve wellness centru – ale jen pokud budu mít správný vzhled. A to vyžaduje spoustu peněz. Takže zatím se protloukám jako skladník a maskot fastfoodu.

(Můj vzhled a hodnoty ovlivňují, jak mě lidé vnímají a jakou práci smím dělat.)
(Můj vzhled a hodnoty ovlivňují, jak mě lidé vnímají a jakou práci smím dělat.)

Dokonalý mix – ale také nezodpovězené otázky

Atmosféra Nobody je úžasná. Celshadingový vzhled vytváří věrohodné město plné vzrušujících detailů a během každodenní rutiny mi hraje husí kůži nahánějící soundtrack, který dokonale doprovází pocity osamělosti, opuštěnosti, ale někdy i trochu naděje. K citlivému tématu chudoby nikdo nepřistupuje s potřebnou úctou a zdrcující vážností – ale zároveň neztrácí šmrnc.

Moji pomačkanou kostkovanou košili popisuje jako „oděv bez charakteru, který je z nějakého důvodu velmi oblíbený u programátorů“. Má vtipné a s láskou napsané anglické dialogy. Ale také díky němu chápu realitu života mnoha lidí lépe, než by to kdy dokázalo jakékoli jiné médium.

(Nikým nepředpokládaný bezútěšný svět je plný detailů, které je třeba objevit.)
(Nikým nepředpokládaný bezútěšný svět je plný detailů, které je třeba objevit.)

Mísí vzrušující hlavní příběh s náhodnými prvky, díky čemuž vzniká obrovský svět, který lze hrát znovu, a který je rozmanitý – ale není příliš svévolný. Četné vlastnosti a statistiky mé postavy poskytují vzrušující aspekt hraní rolí a řízení, aniž by mě zahlcovaly. Tedy kromě žádoucího pocitu zahlcení, který sdílím se svým hrdinou.

Demo ve mně zanechalo touhu po dalším hraní. Nicméně konečné vydání v průběhu roku 2022 musí ještě poskytnout některé odpovědi. Například jak silně mé vlastnosti skutečně ovlivňují hraní z dlouhodobého hlediska. Nebo zda se dokážu vmanévrovat do frustrujících slepých uliček, které nelze vyžehlit tím, že jednoho dne začnu znovu.

But Nobody je v žánru simulací života naprosto jedinečná a poskytla mi jeden z nejpohlcujících herních zážitků za dlouhou dobu. A četné příběhy pro mé kolegy. Vzhledem k tomu, že čekají i další příběhy mých dobrodružství z Nobody, není možné, abych si demo zahrál naposledy.

Verdikt redakce

Nobody mi otevřel oči. A nemám na mysli jen zjevnou, ale i vzrušující společenskou kritiku. Také jsem si uvědomil, že Nobody nabízí inovaci, která mi v současné době v mnoha hrách chybí. Je v podobném duchu jako jedinečné Papers, Please nebo This War of Mine – protože oslavuje maličkosti v životě a nastavuje mi zrcadlo. Zároveň tak činí s velkou dávkou vtipu a šarmu a řadí ji k jednomu z mých nejoblíbenějších žánrů: simulaci života.

Jistě, hry obvykle hrajeme, abychom unikli skutečnému životu. Zažít věci, o kterých můžeme v reálném světě jen snít. Někdy ale hraji i proto, abych se na skutečný život podíval jinýma očima. Přes chytrý, kousavý nebo dokonce depresivní filtr. A to je to, co mě v ukázce Nobody nadchlo.

Jistě, hra nemá AAA grafiku a dialogy zůstávají, alespoň prozatím, nevýrazné. Je pravděpodobné, že při vší zábavnosti hry se tento koncept po několika hodinách vyčerpá. Ale to mi nevadí. V tuto chvíli mám příliš velkou motivaci prozkoumat všechny cesty simulace, odemknout všechny oblasti mapy a každý den udělat malý pokrok – a přitom strávit život v tomto nádherně temném světě. Bezplatnou demoverzi ve službě Steam tak mohu bezvýhradně doporučit všem, kteří hledají jedinečný herní zážitek.