Není tu jen Microsoft Flight Simulator 2020. Právě vyšla nová verze Aerofly FS 4 – co ale umí, co konkurence ne?
Microsoft Flight Simulator 2020 a X-Plane 11 toho umí hodně – a se správnými doplňky jsou také velmi realistické. Potřebuje však poměrně výkonný hardware, vyžaduje určitou práci a někdy i čas.
Pro všechny, kdo si chtějí po práci na půl hodiny zalétat, však existuje alternativa – jmenuje se Aerofly FS.
Table of Contents
Aero- co?
Aerofly FS je založen na modelovém leteckém simulátoru Aerofly (2003) a je vyvíjen malým německým studiem IPACS. Od roku 2011 existuje verze pro „skutečná“ letadla, Aerofly FS. Předchozí díl Aerofly FS 2 (verzi číslo 3 IPACS vynechal) se vyznačoval jednoduchou konfigurací, rychlým načítáním a velmi dobrým výkonem; zejména díky posledně jmenovanému byl vážnou volbou pro uživatele VR.
Oblasti, které bylo možné proletět, byly omezeny na části západního a východního pobřeží USA, ale alespoň ty byly zastoupeny leteckými snímky. Na rozdíl od Microsoft Flight Simulatoru nebyly scenérie streamovány, ale byly uloženy výhradně v počítači. Mimo oblasti snímané ze vzduchu se nacházela pouze blátivá textura země, která nevypadala dobře ani z cestovní výšky osobních letadel. Některá DLC přidala podrobnější regiony, například Švýcarsko. Aerosoft, Orbx a JustFlight také nabídly několik doplňků; vedle nich se rozvíjela malá freewarová scéna.
Komplexní letadla, která jsou pro dlouhodobý úspěch simulátorové platformy klíčová, však neexistovala. Počasí bylo omezeno viditelností a rozsahem a výškou oblaků cumulus a cirrus. Plánování hmotnosti a paliva nebylo možné.
S tímto byl Aerofly FS 2 převážně simulátorem pro příznivé počasí: Stačilo sednout do kokpitu a udělat pár koleček na západním pobřeží USA nebo nad New Yorkem. Ti, kteří byli zvyklí na velké simulátory, museli být ochotni udělat kompromis, aby dali Aerofly FS 2 šanci.
To platí i pro současnou část. Pokud nejste ochotni dělat kompromisy, můžete přestat číst právě tady, protože Aerofly FS 4 peče také mnohem menší rohlíky než konkurence. Díky několika dobrým inovacím a chytrým změnám mě však nový díl přesvědčil více než jeho předchůdce.
Pohledy z výšky a vývoj
Nejviditelnější novinka: regiony zobrazené podrobněji než v předchozím díle byly rozšířeny. Západní pobřeží USA nyní sahá až do Seattlu a na hranice s Kanadou; leteckými snímky a letišti je nyní vybavena i velká část Evropy. Pro tento účel bylo začleněno bývalé DLC Švýcarsko; kromě toho je nyní možné používat Velkou Británii, Francii, Německo, Rakousko a Skandinávii. Evropa musí být aktivována jako bezplatné DLC.
Kvalita použitých leteckých snímků se však velmi liší. Zatímco letecké snímky USA a Švýcarska jsou stejně jako v předchozím díle dobře rozlišené – i když jsou několik let zastaralé – zbytek Evropy je velmi rozmazaný. Důvodem jsou ceny za snímky s vysokým rozlišením.
Komerční výrobce, jako je IPACS, si musí letecké snímky licencovat. Zatímco v USA, kde jsou všechny vládní produkty veřejně přístupné, to lze udělat zdarma, ve zbytku světa to stojí spoustu peněz. Evropa v Aerofly FS 4 je tedy jedním ze zmíněných kompromisů – je tam, je použitelná z vyšších nadmořských výšek (7 000, 8 000 stop), ale není to nic, co by přitahovalo pozornost.
Přinejmenším ve velkých metropolích jsou rozmazané letecké snímky přinejmenším zakryty hustou zástavbou, která se nachází jako 3D objekty na pozemních texturách. Budovy jsou založeny na projektu OpenStreetMap, což znamená, že poloha, půdorys a výška budov, stejně jako obecný typ speciálních budov (např. radiové věže a kostely) jsou obvykle správné – takže můžete letět nad svým domem, pokud je zahrnut v OpenStreetMap (uživatelé X-Plane mohou tento princip znát z World2X-Plane).
Někdy skutečné památky naruší obecnou šedobílou monotónnost: V Paříži je to samozřejmě Eiffelova věž, v San Francisku Golden Gate Bridge, v Londýně Millennium Dome. V Las Vegas byla obnovena i většina bulváru Strip. Celkově je však těchto památek příliš málo.
Větší roztažnost
Nová evropská letiště jsou výběrem, mnoho dalších míst chybí. Většina letišť je tvořena obecnými objekty, jako je tomu v případě soutěže, avšak některá další, jako například letiště v Curychu nebo Los Angeles, jsou okamžitě rozpoznatelná díky typickým budovám.
Z nových letišť mám velkou radost, protože se nyní nabízí mnohem více možností využití pro rozšířenou flotilu dopravních letadel. Jistě, mezi San Franciscem a Las Vegas, L.A. a San Diegem můžete dojíždět Airbusem A320 nebo Boeingem 737 jako u předchůdce, ale nyní můžete létat i na trase Hamburk – Curych nebo Berlín – Londýn.
Více práce mají také fanoušci dálkových letů. Frankfurt – New York, Paříž – Los Angeles nebo Seattle – Oslo jsou realizovatelné s Boeingem 777, 747 a 787 nebo Airbusem A380 (poslední tři jsou součástí DLC letadel za 40 eur).
V porovnání s předchůdcem vyniká vylepšená navigační mapa, která je zároveň plánovačem tras. Nyní je snazší používat tzv. postupy, tj. plánovat odletové tratě (Standard Instrument Departures, SID) a přibližovací tratě (Standard Terminal Arrivals, STAR).
Navigační údaje a postupy, které jsou k dispozici pro výběr, nejsou nejaktuálnější, ale na rozdíl od předchůdce je zahrnuta většina dnes platných trasových bodů. Letecké společnosti jsou také k nalezení ve funkci vyhledávání, ale zatím je nelze přidat do letového plánu.
Letadlo: „Jednoduše“ spolehlivé
Jedním z aspektů Aerofly FS 4, který mě opravdu pozitivně překvapil, je spolehlivost přiloženého dopravního letadla při použití autopilota a automatického řízení tahu (Auto Throttle). Úspěšný je také systém fly-by-wire letadla Airbus. V pilotní kabině je sice mnoho fiktivních tlačítek a fiktivních displejů (např. palivo, teplota v kabině).
Nějak si také všimnete, že v každém modelu pracuje na pozadí stejný generický autopilot. Důležité však je, abyste spolehlivě dorazili do bodů na trase a nakonec do cíle a abyste snadno pochopili provozní koncepty společností Boeing a Airbus.
To je víc, než se dá říct o výchozích letadlech Microsoft Flight Simulator 2020, z nichž některá se bez úprav chovají hrubě špatně. Osobní letadla v Aerofly FS 4 jsou naopak vzorem spolehlivosti a mimochodem vždy fungují dobře. Na displejích v kokpitu nic nevrže a ovládací vstupy jsou prováděny bez zpoždění.
Vaším úkolem jako kapitána letu je sledovat let – je navigace správná? Je spotřeba paliva v pořádku? Došlo k nějakým zvláštním událostem? V programu Aerofly FS 4 toho není mnoho co dělat. Protože v tuto chvíli není simulována žádná spotřeba paliva, můžete palivoměry ignorovat (a myšlenku, že vždy přistáváte s nadváhou).
A pokud vás napadne pohrát si s ovládáním teploty v kabině – klidně si poslužte, i když ji nastavíte na „horkou“, nikdo si nebude stěžovat, protože podle displeje se teplota vždy drží na příjemných 18, 19 stupních. Není zde ani žádný rádiový provoz, což by bylo užitečné, zejména s ohledem na provoz AI přidaný v Aerofly FS 4.
Létání s osobními letadly je tak celkově velmi jednoduché. Dálkové lety jsou bez všech atributů, které lze ztvárnit v jiných simulátorech, především dlouhé. Je dobré, že je k dispozici funkce přeskočení času.
Profesionální vrtulník
Větší zájem mám momentálně o vrtulníky v simulátoru. Protože Aerofly FS 4 dokázal něco, co se zatím žádnému simulátoru od dob staré hry Gunship pro PlayStation 1 nepodařilo – přimět mě znovu létat s vrtulníky.
Protože Aerofly FS 4 přiřazuje vstupní zařízení (joysticky, pedály a další hardware letového simulátoru) zvlášť podle typu letadla, mohu snadno přepínat z jednomotorového vrtulového letadla na čtyřmotorové proudové letadlo nebo dokonce na rotorový letoun. V jiných simulátorech je pro mě vždycky nepříjemné vytvářet a ukládat různé profily; v Aerofly FS 4 je to opravdu dobře vyřešeno.
Takže jsem najednou seděl v Robinsonu R22 a nevedl jsem si vůbec špatně – navzdory zaškrtnutí „profesionálního režimu“, který lze u tohoto modelu nastavit. Poté jsem nadšeně řekl své ženě, že jsem poprvé po dlouhé době měl skutečný pocit úspěchu v simulátoru (a protože moje žena je skvělá, měla ze mě také patřičnou radost).
Proč jsem na to byl tak pyšný? Protože letový model R22 je stejný jako model používaný v simulátoru virtuální reality Aerofly FS 2 společnosti VRM Switzerland, který je certifikován Evropskou agenturou pro bezpečnost letectví (EASA). To znamená, že díky certifikaci EASA mohou studenti reálného vrtulníkového létání získat zápočet za 5, 10 nebo 20 hodin výcviku na simulátoru, v závislosti na licenci a koncepci výcviku, o kterou usilují.
Stejně jako v případě jakékoli certifikace takového zařízení se to samozřejmě týká pouze tohoto konkrétního simulátoru, včetně hardwaru, který se používá ve VRM Švýcarsko. Základní software je však stejný jako u běžného Aerofly FS a certifikace nakonec potvrzuje jeho kvalitu i v této oblasti.
Editorial conclusion
Reálné létání je mnohem jednodušší než letová simulace: nejen proto, že máte skvělý výhled do všech stran, vždy plynulé „snímkové frekvence“, vždy čitelné přístroje a rozumná „vstupní zařízení“. A to nejen proto, že do jisté míry cítíte, co letadlo dělá a „chce“. Skutečné létání je jednodušší především proto, že se nemusíte potýkat s nestabilními servery, neustálými vynucenými aktualizacemi a dlouhým načítáním. Až příliš často se mi stává, že si chci večer udělat pár letištních koleček, ale musím nejprve čekat na stažení v Microsoft Flight Simulatoru nebo řešit nečekané problémy s kompatibilitou letadel s novými aktualizacemi. Často to raději nedělám vůbec.
To je přesně to, co se vám v Aerofly FS 4 nemůže stát. Od spuštění hry přes plánování letu až po vzlet uběhne jen několik minut, a protože západní pobřeží USA je stejně mým oblíbeným virtuálním létáním (Kalifornie je mým domovem v PilotEdge), letecké snímky v nízkém rozlišení v Evropě mi tolik nevadí. Naopak si myslím, že je dobře, že IPACS nyní učinil krok k tomu, aby se více našeho světa stalo „létajícím“. Nový pohled na kariéru motivuje a velké množství navrhovaných letů různých délek řeší problém, kdy se nemůžete rozhodnout pro letadlo a trasu – ideální pro rychlý let po práci!
Aerofly FS 4 však v žádném případě není arkádová hra. Uvnitř je více simulací, než je na první pohled patrné. To je patrné u spolehlivých osobních letadel. Ale jen na povrchu jsou stále mezery. Je například škoda, že stále není možné upravovat počasí – vítr, viditelnost a po jedné vrstvě oblaků cumulus a cirrus prostě nestačí. Navigační data, která lze aktualizovat prostřednictvím aplikace Navigraph nebo NavDataPro, by byla také dobrá, aby bylo možné zadávat správné letové plány i za několik let. A s nově přidaným provozem AI by IPACS musel řešit také (pravda, velmi složitou) otázku řízení letového provozu.
