Way of the Hunter chce zprostředkovat co nejrealističtější zážitek z lovu. Ale ze všeho nejvíc zničí simulace zvířat jakékoliv ponoření do děje.
Údolím se ozývá hlasité zavrčení – moje pozornost je plně upřena tam. Dalekohledem sleduji jelena ve vzdálenosti 200 metrů. Kalibruji mířidla své pušky, zadržuji dech, zaměřuji jelena a prst mírně kroutí spoušť. Ještě jednou se zastaví…
Way of the Hunter začíná typickým lovem: v tutoriálu musím zastřelit „Hollywood“, jelena s abnormálním parožím. Hra také vysvětluje proč: Dědeček už zastřelil Hollywoodova otce a oba mají být nyní vystaveni na dioramatu v loveckém zámečku. V pozdějším kurzu si naopak mohu zvěř k lovu vybírat sám a musím dbát i na druhovou rozmanitost.
Ale jeden po druhém: Zmáčknu spoušť a mírně se zavrtím, když přes zaměřovač zahlédnu cákance krve. Hollywood vyskočí, poháněn adrenalinem, a těžce zraněný utíká pryč.
Při zkoumání krevní stopy si všimnu, že barva krve je růžová, že se jedná o střední množství krve a že krev byla znečištěna vzduchovými bublinkami. Zde Cesta lovce boduje vysokou úrovní detailů. Dále dostávám informace o době do vypršení platnosti a vzdálenosti do vypršení platnosti – tj. přibližně jak daleko by zvíře mohlo ještě utéct.
Po slibném tutoriálu však Way of the Hunter odhaluje mnoho slabých míst a nesrovnalostí. Název vlastně chtěl srazit špičku theHunter: Call of the Wild z trůnu loveckých simulací. Proč hra neuspěla i přes svůj krásný otevřený svět a skvělou fyziku střel, vysvětlím v naší recenzi.
Podivné chování zvířat
Jedním z kladů hry Way of the Hunter je rozhodně obrovský otevřený svět. Obě mapy, jedna v USA, druhá v Evropě, přesněji v Transylvánii, mají každá rozlohu asi 140 km2, jsou velmi rozmanité a rozsáhlé. Průzkum probíhá pěšky nebo džípem, který je k dispozici hned na začátku.
Později je možné podniknout rychlý výlet k loveckým chatám a ohništím, které byly zřízeny v různých oblastech. Nicméně – a tady se liška kousne do ocasu – cesty jsou velmi dlouhé, přestože cestujete rychle a máte džíp.
Výsledkem je, že člověk tráví velkou část času chůzí a téměř ještě delší dobu se krčí. Ačkoli se vám zvířata neustále objevují přímo před nosem, měli byste se pro úspěch při lovu pohybovat opatrně a tiše. Stačí jeden špatný krok, jeden příliš rychlý běh a zvířata se dají na útěk. Naštěstí nepotřebujete mnoho trpělivosti. Někdy to trvá pět minut, jindy 30 minut a zvířata se vrátí, jako by se nic nestalo.
Nezáleží na tom, zda jsem běžel příliš rychle a zvířata vyplašil, nebo zda jsem použil brokovnici či pušku, abych vytvořil silný zvukový efekt. Bohužel to není výjimka a několikrát jsem během testu zažil situace, kdy se zvířata vrátila krátce po zastřelení.
Abych vám přiblížil, jak se to ve hře projevuje, vybral jsem jeden vhodný příklad z mnoha: Stojany jsou všude na světě. Takové „vysoké sedadlo“ je samozřejmě ideální pro pozorování okolního prostředí. A tak stojím na vysokém sedadle dlouhých dvacet minut, až si najednou všimnu pohybu v řece po své levici. Mám snad halucinace? Smečka běloocasých jelenů tam teď nebyla, že ne?
A skutečně – skupina šesti dospělých jedinců se třela asi 150 metrů vedle mě přímo ve vodě. Znovu nasadím pušku a stisknu spoušť. Nyní už není žádný lovecký pocit. Následují krvavé stopy, maso zvířete se prodává a zpět ke slušnosti. Po 30 minutách se začne znovu.
Immersion je těžké slovo
Ať už jde o ponoření do děje, nebo o autenticitu: hlavní je realističnost. Přesně taková chce být Cesta lovce. Díky implementaci v Unreal Engine 4 se to daří i vizuálně – pokud se nehýbete. Kývání hlavou a vykreslování textur v dálce může být docela rušivé. První z nich lze naštěstí vypnout.
Příběh nelze vypnout. Příběh Cesty lovce jsem si opravdu chtěl užít – a první komiks, který mě s ním seznámil, je také docela slibný. Můj dědeček je myslivec, můj otec lov nesnáší a mě jako dítě lov fascinuje.
Zde však simulace promarnila šanci dostat hlavní hrdinku River více do popředí. Po prvním komiksu už projíždím jen kontrolní body. Komunikace s NPC probíhá prostřednictvím e-mailů nebo vysílaček – jiné lidi ve hře nevidím. Díky tomu vše působí příliš inscenovaně. Zejména proto, že začátek příběhu je tak dobrý a na chvíli jsem si říkal: Sakra, po Death Stranding konečně zase dobrý příběh.
Naneštěstí z toho nic není a z „dokonalého lovce, který přebírá rodinný podnik s bohatou tradicí po dědečkovi“, jak slibovali vývojáři z Nine Rock Games a vydavatel THQ Nordic, toho moc nezbylo.
Byl také oznámen prodej masa volně žijících zvířat. A to je ve hře Way of the Hunter velmi jednoduché: pokud zvíře nepřejedu a nezavalím ho kompletním zásobníkem, mohu maso prodat přímo přes příslušnou kontextovou nabídku. Přeprava jatečně upraveného těla do auta a cesta k řezníkovi jsou tedy zbytečné. Zvíře mi mizí před očima a práce je hotová.
Při sledování zastřelených zvířat dochází také ke zničení ponoření. Když si dáme na čas, všechny stopy krve zmizí a lov se nezdaří. Nedostáváme však žádné informace o tom, že by se lov nezdařil. Bylo by realističtější, kdyby krevní stopy mizely postupně v závislosti na stáří nebo kdybychom dostali nápovědu, že na vypátrání zvířete máme už jen omezený čas.
Po nastavení úrovně obtížnosti se hra stává více pohlcující. Buď přímo v menu s předdefinovanými předvolbami, nebo prostřednictvím možností, kterými lze jednoduše vypnout lovecký smysl a další pomůcky.
Zbraně a vybavení jsou pozitivní, ale dřina je brutální
Přes veškerou kritiku, která se na Cesta lovce snáší, jsou simulace na některých místech stále přesvědčivé: zejména fyzika střel se zdá být srozumitelná a realistická. Díky kameře na kulky získám přesné informace o síle, kterou kulka zasáhne, které kosti a orgány jsou zasaženy a jaký je účinek celé věci.
Mám k dispozici širokou škálu zbraní a vybavení: kromě pušek také brokovnice a píšťalky na vábení zvířat. Hra se sleduje pomocí jednoho ze dvou dalekohledů nebo různých zaměřovacích zařízení pro pušky. V závislosti na lovu si předem na lovecké chatě nebo v kufru auta vyberu vhodné vybavení a jsem připraven na lov.
Během stopování stále objevuji místa, kde se zvířata pasou – například místa, kde se zdržují, aby se nakrmila nebo si odpočinula. Nalezená místa jsou zvýrazněna na mapě a čím více potřebných zón odhalím, tím více informací o zvířeti se mi odemkne v encyklopedii. To mi napoví, kdy se zvířata pasou, spí nebo pijí. To samozřejmě není zárukou úspěšného lovu.
A abych vůbec mohl slavit nějaké lovecké úspěchy, zejména v pozdějších fázích, kdy lovím černé medvědy, losy nebo waipity, je potřeba lepší vybavení. Zde začíná tvrdý boj o peníze. Ať už jde o píšťalku na vábení, novou pušku nebo zaměřovač, všechno stojí spoustu peněz.
Naproti tomu prodej zvěřiny přináší poměrně malé výnosy. Takže jste téměř nuceni plnit některé příběhové mise znovu a znovu. Zde by bylo užitečné vzít si půjčku. Nová puška by byla financována prostřednictvím úvěru a část výnosů z prodeje zvěřiny by šla přímo bance. To však není ve hře implementováno.
Podivnosti ve hře více hráčů
Zabití ve více hráčích také není zárukou úspěchu při lovu. Ve čtyřech se můžete vydat na lov v multiplayeru, ale bez možnosti přizpůsobení postavy. Všichni hrajete za River, hlavní hrdinku hry Way of the Hunter, ale to není největší problém multiplayeru.
V našem testu propojení hráči někdy neviděli lovená zvířata, přestože byla jasně před hostitelem relace a nemohl si je nárokovat – jinými slovy, byla jasně označena jako kořist kooperujícího partnera. Tato chyba se vyskytovala často a způsobovala mnoho frustrace.
Mise nelze dokončit ani ve hře více hráčů a čas nelze v tuto chvíli posunout dopředu. Podle vývojářů se v současné době diskutuje o odpovídající funkci.
Společný lov má však jednu výhodu: peníze za zvířata, která zabijete v kooperaci, se připíší i na váš účet pro jednoho hráče.
Závěr redakce
Ti, kdo četli mé texty v minulosti, vědí, že miluji každodenní simulace a při hraní dokážu přehlédnout i drobné problémy. V porovnání sHunterem: Call of the Wild, Way of the Hunter má spoustu nedostatků, a proto mě nedokázala plně přesvědčit.Přestože lze zapnout a vypnout mnoho možností, které vytvářejí realističtější pocit z lovu, chyby a záseky v ní stále zůstávají. A co mi vadí nejvíc: chybí posuvník zorného pole, ve hře pro více hráčů nelze přetáčet čas a nelze měnit přiřazení tlačítek. To by mělo být v roce 2022 standardem.
Celkově vzato jsem u hry Way of the Hunter zažil mnoho zábavných a napínavých okamžiků. Ty jsou však zastíněny výše zmíněnými závažnými nedostatky a v určitém okamžiku mě hra přestala bavit úplně. Po několika patchích a opravách dám hře další šanci v naději, že některé mechaniky budou přepracovány. Alespoň můžete kývání hlavy vypnout posuvníkem. Projděte si jednou Cesta lovce a vzpomeňte si na komika Ottu, jak neohrabaně pobíhá a chichotá se. Takto vypadají pohyby hlavy ve hře Way of the Hunter.
Pokud si chcete vyzkoušet žánr lovecké simulace, je hra Way of the Hunter dobrým úvodem. Ti, kteří chtějí, aby to bylo realističtější, se nedostanou kolemHunter: Volání divočiny. Obrovský otevřený svět je zčásti obydlen zvířaty a bažanti na vás křepčí téměř na každém rohu. Vrcholem je však lov losů, vaipitů nebo medvědů – pokud se vám je podaří najít. Nakonec je Way of the Hunter solidní prvotinou nově založeného studia Nine Rock Games. Pokud studio a vydavatel u titulu zůstanou, mohla by se z nepříliš silné simulace nakonec stát opravdu silná simulace s větším obsahem a realistickým chováním zvířat, která by mohla Lovce srazit na kolena: Call of the Wild z trůnu. Podle mého názoru zde potenciál je.