Pomoc! Nevím, jak tuhle zatracenou střílečku popsat, aniž bych porušil všechna pravidla a nařízení redakce!
Shit. Ey. Nepoznáte to, ale mezi mnou a redakcí občas dochází k určitým… tvůrčím neshodám, když příliš květnatě parafrázuji a vyjadřuji se. Někdy se stane, že při korektuře proklouzne nepořádek bez povšimnutí, ale u High on Life jsem úplně v háji.
Tuto hru nelze popsat přesně a objektivně vůbec, aniž by to bylo explicitní, takže se o to ani nebudu pokoušet. Rád jsem si s několika z vás popovídal, od příštího týdne budu nejspíš ošetřovatelem psů nebo tak něco.
Takže: testoval jsem High on Life. Během 15 hodin hraní jsem vynaložil veškerou svou vůli, abych ve hře nezastřelil záměrně otravné mimozemské dítě. Jeho matka mě pak povzbudila, abych do toho šel a získal za to ocenění.
Dostal jsem kanystr plný mimozemského spermatu od chlápka v trekovém kabátě a s jemnými žebry. Pustil jsem do domu bezdomovce, který mi posral všechny kytky v květináčích. Před pohovkou, kde se usídlil, se vytvořila žlutá louže, která se po každé splněné misi zvětšovala.
V herním světě jsem na monitorech zhlédl tři nepopsatelně špatné celovečerní filmy. Opravoval jsem záchod dvěma cizincům – jeden seděl na záchodě, druhý čekal dole a víc tento scénář popisovat nechci. Řeknu to takto: Pokud nemáte rádi mě a mé články, budete High on Life nenávidět. Jinak by to možná stálo za pozornost.
Fuck yeah!
Proklíná se, prší tělesné tekutiny, High on Life je jedna z nejhrubších her, jaké jsem kdy testoval. Z hlavy mě napadá jen (v Anglii necenzurovaný) South Park: The Stick of Truth s nacistickými plody, který byl o něco brutálnější.
Ve hře High on Life hraješ za intergalaktického lovce odměn, který ve vtipně vyprávěném příběhu loví mimozemský zločinecký syndikát, jenž unáší lidi a používá je jako drogy. Na začátku hry si krátce vyberete obličej, který má přesně takový účinek jako kdysi v Anthemu (přesně nulový, už ho nikdy neuvidíte). Místo vás mluví arzenál živých zbraní, které jsou všechny krvežíznivé a každé zabití komentují s patřičným nadšením.
Zbraně nejsou příliš přesné, pět různých typů nepřátel je strunzdoof a kromě velmi dobrých soubojů s bossy hra nabízí jakoukoli formu výzvy pouze na nejvyšší ze tří úrovní obtížnosti.
Knifey nůž se dostane do extáze, kdykoli s ním vykucháte bossovské monstrum. Pistolník Kenny střílí poloautomatickou zelenou houbou, broukooký Gus funguje jako brokovnice a extrémně sprostý Sweezy je přesná puška. Všechny zbraně jsou docela pěkné, ale jakmile odemknete Creature, stanou se téměř zbytečnými.
Tvor rychle rodí potomky, kteří se vrhnou na nepřátele a sežerou je. Ke konci dostanete poněkud poškozeného Lezduita, který sotva vysloví své jméno a usmaží celé armády nepřátel, ale trvá mu dobrou věčnost a půl, než se nabije.
Zábavnější, než si myslíte
Ačkoli to na první pohled může znít trochu nudně, je to zábava, protože nepřátelé i zbraně vše komentují naprosto stupidními hláškami. Příklad: „Budu se milovat s mrtvolou lovce odměn, je mi jedno, jaké mají díry!“.
To však také znamená, že těmto hláškám musíte rozumět ve výhradně anglickém hlasovém výstupu, protože jednak jsou gagy uprostřed boje často obtížně čitelné v podobě německých titulků, jednak jsou také zcela provizorně přeloženy, jak je to bohužel u většiny dnešních her běžné. Očekávejte obvyklé chyby v překladu a nedorozumění, které vznikají, když copywriteři neznají kontext. Ke gagům se vrátím za chvíli.
Navzdory poměrně malému arzenálu zbraní je hra zábavná i díky speciálním schopnostem vašeho vybavení. Nůž slouží také jako šplhací hák, Kennyho smrček otevírá zamčené dveře a spouští katapulty, Gus střílí plošinky pro šplhání atd. Díky takovým vychytávkám a vylepšením, jako jsou posilovací manévry a jetpack, se stáváte stále mrštnějšími a získáváte přístup k dalším a dalším skrytým vychytávkám ve velkých a rozsáhlých úrovních.
V pozdějších fázích hry se vyplatí navštívit staré oblasti a vyrabovat truhly s poklady, které byly dříve nedostupné. Pokud opovrhujete backtrackingem, můžete hru projít bez opětovného prozkoumávání, ale tím se také zkrátí čistá herní doba na zhruba deset hodin a vy přijdete o různé gagy a vychytávky.
Special Humour
High on Life je velmi polarizující a má velmi specifickou cílovou skupinu. Gagy nejsou jen záměrně nechutné a překračují hranice. Justin Roiland, který ve hře namluvil většinu postav, dělá přesně to, co Justin Roiland dělá: koktá, opakuje se, říhá si uprostřed věty, maximálně protahuje trapné a surrealistické rozhovory.
Pistolník Kenny mluví přesně jako Morty, ostatní postavy mluví jako Rick, většina je někde mezi. Někdy si ale chci prostě jenom zastřílet, prosím, a nechci to dělat patnáct minut v kuse, takže odejdu a NPC to kvitují slovy „No dobře, tak to jdi do prdele!“, nebo si rýpnou, že je pro mě můj čas příliš důležitý na jejich monology.
Ve hře je skryté kino, v němž běží „Demon Winds“ v plné délce s komentářem od Red Letter Media. Ve hře jsou také filmy „Krvavá sklizeň“ s Tiny Timem a „Tammy a T-Rex“ s Denise Richardsovou a Paulem Walkerem. Ano, seděl jsem ve videohře vedle mimozemšťanů na promočeném gauči a sledoval ty nejhorší celovečerní herní filmy všech dob!
Užíval jsem si téměř každou minutu této hry, i když je pro mě těžké si představit člověka, který by vážně sdílel tento postoj. Po technické stránce je hra v pořádku – prostředí jsou elegantní a rozmanitá, příšery jsou praštěné, hudba je příjemná pro uši a až na dvě malá zaseknutí skriptu jsem nezaznamenal žádné zadrhávání nebo výpadky, na které si někteří uživatelé stěžují. Ty se rychle opravily načtením mé uložené hry.
High on Life je součástí služby Microsoft Game Pass, jinak stojí 50 eur
Verdikt redakce
High on Life je jedna z těch her, které existují jen kvůli mně. V okruhu mých přátel není nikdo, kdo by kdy slyšel o Red Letter Media nebo viděl některý z bizarních skečů Joela Havera. Pokud je neznáte, nemáte z jejich hostování samozřejmě žádný užitek. A pokud se nedokážete ztotožnit s Justinem Roilandem, stejně si z této hry nic neodnesete. Pokud nerozumíte hlasovému doprovodu, také jste prohráli, protože nikdo nechce ve střílečce z pohledu první osoby neustále číst titulky nebo dialogy, které jsou v lepším případě špatně přeloženy na několik minut. Nesmírně mě frustruje, jak bez lásky se dnes ve většině her překládá! Dobře, Squanch Games asi není vývojář za miliony, ale pak si prosím neúčtujte za tuto hru 50 eur! Myslím, že je to drzé.
Upřímně doufám, že High on Life osloví i přes svou omezenou cílovou skupinu několik z vás, protože bych v podstatě rád viděl více takových her. Střílečka pro jednoho hráče s rozsáhlou kampaní, bez lootboxů, předražených skinů a dalších DLC nesmyslů. Když k tomu přidáte drsný smysl pro humor, který už teď rozpaluje některé přecitlivělé mysli, ujeté postavy a design, skvělé prostředí a překvapivě dobrý soundtrack, stává se tato mechanicky spíše průměrná střílečka něčím víc než jen součtem svých částí. Vždycky jsem chtěl použít tohle rčení a tady se perfektně hodí.
