Thomas strávil v roce 2016 ve hře Zaklínač 3 téměř 200 hodin. Zkušenostní reportáž o tom, zda next-gen verze RPG od CD Projektu stále zapaluje veterány.
Jsem vlastně nejhorší možná cílová skupina pro next-gen upgradeZaklínače 3. Jednak jsem do svého prvního a zatím jediného hraní tohoto RPG díla včetně obou rozšíření v letech 2015 a 2016 investoval přesně 194 hodin a 59 minut. Žádný vedlejší úkol nezůstal nevyřešený, žádný kout gigantického otevřeného světa neprozkoumaný.
Na druhou stranu obecně nejsem člověk, který by se pouštěl do her podruhé, ať už nabízejí jakoukoli volnost. Raději zažiji něco opravdu nového než znovu to samé, více či méně obměněné. Proto mě i remaky a remastery zajímají jen tehdy, když jsem v té době nestihl originál a chtěl bych to dohnat.
Table of Contents
Moje požadavky
Jak už jsem zmínil na začátku, v letech 2015 a 2016 jsem z RPG hry od CD Projektu vytěžil opravdu všechno, až do posledního otazníku. Ano, včetně toho zatraceného potápění v sudech mezi ostrovy Skellige.
Ještě jsem si pamatoval základní dějovou linii s hledáním Ciri a bojem proti Divokému honu, ale už ne mnoho detailů. Například jsem nevěděl, kdo je tajemná čarodějka ve Velenu nebo kdo se skrývá za maskou elfího mága.
V té době jsem hrál na střední obtížnost „Meč a příběh“ a mé schopnosti byly zaměřeny na boj zblízka a magii.
Při svém novém hraní jsem se tentokrát chtěl namísto Triss dvořit Yennefer a ostatní rozhodnutí nechat na mně. Obtížnost se dostala na druhou nejvyšší úroveň, takže jsem musel použít více olejů a lektvarů.
Po rychlém otestování možností ray tracingu jsem se rozhodl jej u svého Ryzenu 7 5800X doplněného o RTX 3070 vypnout. Vizuální zisk pro mě nebyl dostatečný, abych ospravedlnil 30 až 40 FPS. Místo toho jsem raději přepnul všechny ostatní grafické možnosti na novou maximální úroveň „Highest+“, která na mém počítači běží plynule na 60 až 80 FPS, a to i v přeplněném velkoměstě Novigrad.
Co mě opět vzrušuje
Nejúžasnějším úspěchem Zaklínače 3 je to, že od první sekundy mám, alespoň po vizuální stránce, pocit, že prožívám moderní hru s otevřeným světem a ne znovuobjevuji sedm let starou klasiku.
Grafika: Ať už je optimalizace ray tracingu špatná, nebo ne, Zaklínač 3 vypadá i bez této možnosti prostě skvěle a s maximálními detaily. Opravdu nejsem člověk, který by měl tendenci se v otevřených světech zdržovat nebo dobrovolně ignorovat funkci rychlého cestování, ale v Zaklínači 3 jsem se najednou opět stal pohodovým chodcem, který se dobrovolně vydává na převážně neradostné cesty, aby se jednoduše ponořil do tohoto světa s kůží a vlasy.
Které modernizace a úpravy dělají přesně co, vám ostatní vysvětlí lépe než já.
Můžu vám jen říct, že jsem znovu prozkoumala bažiny Velenu, ulice Novigradu a ostrovy Skellige s očima dokořán, jak si to pamatuji z prvního hraní.
Vedlejší úkoly:Vlastně jsem si myslel, že se při svém novém pokusu zaměřím hlavně na hlavní příběh. Zdaleka ne! Protože co je mi po pátrání po Ciri, když místo toho můžu podpořit snahu starého známého o pomstu nebo odhalit tragický osud vlkodlaka?
Dokonce i standardní lovy příšer vyprávějí zajímavější příběhy než mnohé hlavní úkoly moderní konkurence. Možná proto mě vedlejší úkoly opět tolik nadchly, protože jsem zde přirozeně zapomněl mnohem více detailů než v hlavním příběhu. To však nic nemění na tom, že co se týče rozmanitosti, příběhů a nápaditosti, jsou to stále dobrodružné hry, které patří do své vlastní ligy.
Pozornost věnovaná detailům: Stejně jako v Cyberpunku 2077 není otevřený svět Zaklínače 3 ve skutečnosti simulovaným světem, ale nakonec jen kulisou. Ale je to prostředí, které mě neomrzí ani napodruhé, a díky svým předchozím znalostem z prvního hraní dokonce objevuji mnoho nových detailů a narážek, které mi při prvním hraní zůstaly skryty. Podíval jsem se, kdo sedí naproti mně v hostinci s prologem.
Co nového mě vzrušuje
Sám za sebe mluví fakt, že si z prvních 195 hodin s Geraltem pamatuji spíš otravné drobnosti než nějaké velkolepé příběhové zvraty. A za CD Projekt mluví i to, že ve hře vylepšili tolik maličkostí, kvůli kterým hraju Zaklínače 3 jinak než v roce 2015.
Nová kamera: Nikdy by mě nenapadlo, jak moc se díky ní lépe ponořím do herního světa, když se přiblížím ke Geraltovi. Zejména interiéry vnímám mnohem detailněji, zejména proto, že nyní mohu analogovou páčkou plynule přecházet z běhu na pomalou chůzi. Lesy se zdají být ještě hustší, bažiny ještě strašidelnější, uličky Novigradu ještě živější.
V bitvách samozřejmě trochu trpí přehled, ale připadají mi intenzivnější a napínavější, protože se na jedné straně více soustředí na Geraltovy manévry a na druhé straně méně vím, co se děje v mých zádech, a proto musím mnohem více přemýšlet o svém postavení v houšti bitvy.
Pouze při jízdě jsem se po chvíli vrátil ke starému zvětšenému pohledu, protože zde velkolepá panoramata fungují stejně dobře, ale v zápalu jízdy mi chybí méně odboček.
Dynamické rozhraní: Čím méně displejů mi překáží ve výhledu na Velen, Novigrad a Skellige, tím lépe na mě mohou působit, a proto jsem při prvním hraní některé z nich, jako například deník úkolů a ovládací pomůcku, deaktivoval.
S minimapou však bylo jen jedno zapnutí nebo vypnutí a já jsem se nechtěl pravidelně ztrácet. Pro mě je proto obrovským přínosem pro atmosféru, že mapu lze nyní v případě potřeby zobrazit pouze v pohledu průvodce.
To, že nyní mohu sbírat bylinky přímo, aniž bych musel procházet oknem s inventářem, se může zdát jako nepodstatný detail, ale celkově mi to dává mnohem lepší přehled o krásném a mnohem méně ošklivém.
Jediná nevýhoda: Pro zobrazení bodů života a otravy je stále k dispozici pouze řešení „všechno nebo nic“, ačkoli je potřebuji opravdu jen v bitvách. Na druhou stranu jsou pro mě nyní bitvy znatelně rychlejší, protože mohu všechna kouzla spouštět přímo kombinací kláves a bez nutnosti procházet nabídkou kruhů.
Zabíječi imerze: Možná se to týká jen pedantů, jako jsem já, ale během prvního hraní mě sotva něco rozčilovalo víc než absurdně se kývající medailon čaroděje na Geraltově krku. Bez ohledu na to, kolik emocí dokázal dialog předat, jsem měl oči jen pro chvění řetězu.
Totéž platilo i pro stromy, které se i v lehkém vánku ohýbaly ve větru tak silně, jako by se jednalo o středně silný hurikán. Skutečnost, že obě tyto věci jsou nyní minulostí, konečně umožňuje mým pedantským očím soustředit se na to podstatné.
Co mě už nechytá
Přestože jsem si při druhém hraní znovu zamiloval příběh, atmosféru a otevřený svět, můj vztah k Zaklínači 3 v několika bodech výrazně ochladl.
Svoboda volby: Cyberpunk 2077 byl pro mě při druhém hraní zcela novým zážitkem. Na jedné straně proto, že mé schopnosti mají obrovský vliv na to, jak se mnohé mise vyvíjejí. Za druhé proto, že většina rozhodnutí se ukáže být mnohem méně nápadná, takže je snazší, alespoň pro mě, zvolit podruhé jinou cestu.
Zaklínač 3 označuje příslušná rozhodnutí většinou velmi zřetelně, což může být rozhodně výhoda, pokud jste schopni při hraní zablokovat své svědomí. V mnoha krkolomných situacích se prostě nedokážu přinutit rozhodnout jinak, a proto se pro mě příběh odehrává z velké části stejně jako před sedmi lety.
Systém dovedností nebyl ani v roce 2015 velkou předností Zaklínače 3, v roce 2023 mi jeho nedostatky připadají ještě výraznější. Ano, na vyšší obtížnosti se nyní trochu více spoléhám na lektvary a oleje, ale nakonec se bitvy a mise až na pár výjimek odehrávají stejně jako při prvním hraní. Je téměř jedno, které dovednosti a kdy odemknu.
Bojový systém: Bitvy pro mě nikdy nebyly vrcholem Zaklínače 3, ale alespoň jsem se jim v roce 2015 aktivně nevyhýbal. V roce 2023 se naopak pravidelně setkávám s tím, že v otevřeném světě nechávám příšery nebo loupežníky na pokoji, pokud zrovna nehlídají cenný poklad.
Nová akční kamera nebo ne: bitvy na mě působí tak nějak dřevěně. Chybí jim také dynamika a rozmanitost. Ano, čas od času se musím přizpůsobit strategii soupeře, ale zpravidla odvíjím svůj standardní program, který spočívá v mazání, úderech, úhybných manévrech a občasném sesílání kouzel.
V tomhle pro mě Zaklínač 3 rozhodně zestárl nejvíc ve srovnání s Elden Ringem, Horizon: Zero Dawn, God of War nebo dokonce Cyberpunkem 2077.
The Dungeons: Pokaždé, když se Geralt vydá do podzemí, si povzdechnu. Jakkoli mě otevřený svět uchvacuje svou krásou a atmosférou, dungeony, stoky a jeskyně mou touhu po dobrodružství nepolechtají.
Graficky je na kobkách vidět jejich stáří zřetelněji než na zbytku světa, protože vegetace, vybavení a obyvatelstvo toho logicky zakrývají méně. Navíc je zde více patrné, jak neohrabané je Geraltovo ovládání při šplhání a skákání.
A když pak musím kvůli nedostatku světelných zdrojů zapnout černobílé vidění kočičího krocana, stávají se dungeony nakonec největším zlomem v mém vztahu k Zaklínači.
Závěr: Pro koho má návrat smysl?
To, že už mám na Zaklínači opět přes 20 hodin, i když jsem vlastně chtěl během vánoční pauzy vyzkoušet nové hry víc než cokoli jiného, mluví za vše.
Díky mnoha vestavěným modifikacím, grafickým optimalizacím a možnostem ray-tracingu (za předpokladu vhodného počítače) je Zaklínač 3 i na moderní poměry naprostou pastvou pro oči.
Skutečnou hvězdou next-gen aktualizace je však pro mě řada drobných, ale opravdu smysluplných vylepšení hratelnosti, která především podtrhují silné stránky hry na hrdiny, protože mě ještě více vtáhla do příběhu, světa a atmosféry.
Stále však musíte být schopni odpustit slabiny v systému postav a soubojů, které se objevily již v roce 2015. A kdo doufá ve zcela nový příběhový zážitek při druhém hraní, bude podle mého názoru také zklamán. Pokud si tedy a) přesně nepamatujete, jak jste se rozhodovali o jednotlivých misích během prvního hraní, a b) na rozdíl ode mě nemáte výčitky svědomí, že hrajete Geralta jako opravdového kreténa.
Ale pokud chcete „jen“ znovu zažít stejnou fascinaci a úžas, jaké jste cítili při prvním dobrodružství s Geraltem, pak vám mohu next-gen aktualizaci opravdu vřele doporučit. I když, nebo možná právě proto, že do cílové skupiny nepatřím.