Konečně jsme si mohli zahrát Assassin’s Creed Mirage, toulat se středověkým otevřeným světem a uzavřít to v herním závěru: Tato hra si svou pověst nezaslouží. A pak už to nějak jde.
To musí být frustrující! Přede mnou sedí vývojářka a vývojář, jsem ve Francii na návštěvě v Ubisoft Bordeaux a sleduji Assassin’s Creed Mirage. Oba vývojáři předvádějí na obrazovce v celé své kráse to, na čem tento týden pracovali: schodiště uprostřed středověkého Bagdádu. Ano, schodiště.
Toto schodiště má tragickou historii. Ubisoft skenuje celý otevřený svět pomocí speciálního softwaru, který zjistil, že délka a vzor schodiště by u některých lidí mohly vyvolat epileptický záchvat. Dva vývojáři ho tedy znovu rozeberou, experimentují s malými mezipatry, aby vzor porušili, a voilá: Software dal zelenou, schody jsou opravené.
Mám rád návštěvy studia kvůli takovýmto setkáním. Máte možnost nahlédnout do veškeré neviditelné práce, do pečlivých detailů, kterých si v 99 procentech případů u počítače nebo konzole ani nevšimneme – zvlášť když vývojáři odvádějí skvělou práci a žehlí například spouštěče epilepsie.
„Není někdy frustrující, když lidé nevidí, kolik práce stojí za samotným schodištěm?“ ptám se kreativního ředitele Stéphana Boudona. „Vůbec ne,“ říká. „Je to prostě součást práce.“
Assassin’s Creed Mirage obecně bojuje o uznání. Přestože zde středověký Bagdád už roky vytváří přes 250 lidí, mnoho lidí v komentářích na GlobalESportNews se ke hře staví s pokrčením ramen. Je to Assassin’s Creed mezi skutečnými Assassin’s Creedy, menší bratříček Valhaly, než se za pár let objeví Codename Red a Witchreallycontinue.
A dokonce i Ubisoft varuje před falešnými očekáváními. Mirage je menší, levnější, 35 hodin hraní za 40 eur, nikdo oficiálně nepopírá, že věc byla původně plánována jako DLC rozšíření předchůdce.
Na oplátku Ubisoft hází do placu i nostalgii: Mirage bude Assassin’s Creed jako kdysi, velká pocta úplně prvnímu dílu se stealth zaměřením, assassinskou hratelností, konspirací a všemi silnými stránkami, které jsme si tehdy zamilovali.
Zpět a zpět, takže pojďme k věci: funguje nápad Ubisoftu? Jsem rád, že jste se zeptali, protožeIhrál jsem celkem tři hodinya mohu říct: Assassin’s Creed Mirage jde na správných místech dál, než jsem si myslel, že je možné. Ale také se zastavuje na všech špatných místech.
Table of Contents
Nejdůležitější fakta v rychlém sledu
Dříve než se dostaneme k opravdu těžkým tématům, objasním vám nejdůležitější známá fakta v rychlém sledu:
- Assassin’s Creed Mirage se odehrává v 9. století v Bagdádu, což je raný středověk v době takzvaného rozkvětu islámu.
- Jste Basim, kontroverzní zabiják z Valhally, ale příběh se odehrává ještě před vikingským Assassin’s Creed.
- Otevřený svět Bagdádu je přibližně stejně velký jako Paříž ve hře Assassin’s Creed Unity. Procestujete jak město, tak okolní krajinu, abyste zlikvidovali pět mocných templářských bossů.
- Mirage se obejde bez role-playingového zaměření posledních Assassin’s Creedů s myriádami předmětů a zbraní, místo toho se chce zaměřit na stealth jako čistě akční dobrodružství.
Moje první velké překvapení: příběh hry Assassin’s Creed Mirage ve mně skutečně vzbuzuje zvědavost. Basim byl v podstatě jedinou zajímavou postavou ve Valhalle, vnitřně rozervaný asasín s ambivalentním vztahem k Assassin’s Creed, který vstupuje do Eivorova života někdy jako spojenec, někdy jako mentor, někdy jako padouch.
V první hodině a půl Mirage od toho nemůže být dál. Basim krade, rve se a smlouvá v ulicích své rodné vesnice, je to švihák a pouliční pes, který sní o slávě a spravedlnosti. Jsem svědkem jeho raného výcviku v roli zabijáka v polorozbořené pevnosti Alamut (kde o několik století později bude hledat útočiště Altair).
Přestože tento příběh o vzestupu z rapscalliona na mistra zabijáka není ničím novým (zdravíme Ezia), za a) je neuvěřitelně osvěžující ho po tolika letech znovu prožít a za b) Mirage je v prvních hodinách zatraceně dobře zrežírovaná. Ubisoft dává Basimovi a jeho společníkům prostor, aby se prosadili jako jasní hráči s touhami, starostmi a problémy, včetně parádní tréninkové montáže s Rockym Balboou.
Vedlejší postavy jsou také v pohodě, zejména mentorka Roshan, kterou v angličtině namluvila Shohreh Aghdashloo, která si svým kouřovým hlasem v podstatě krade celou show. Bratrstvo v Mirage působí tajemně, hranice mezi přítelem a nepřítelem se stírají, celkově zde hra opravdu oživuje mnoho předností, díky kterým byly první Assassin’s Creedy tak dobré. A to ještě nemluvíme o hratelnosti.
Jak se povedlo demo?Demo jsem hrál na počítači, který mi Ubisoft poskytl v Bordeaux. Jednalo se o dev build, což znamená, že jsem mohl hrát pouze s gamepadem, protože na klávesnici byly uloženy různé vývojářské zkratky. Kromě toho byl na pozadí neustále spuštěn nahrávací software, který zaznamenával mou herní relaci. Zkrátka, herní zážitek byl všechno, jen ne reprezentativní pro běžné hraní. Skutečnost, že hra několikrát spadla a že se tu a tam objevily vizuální chyby, se proto jen velmi těžko promítá do finálního produktu, zejména když nevím, jak staré sestavení bylo. Celkově však demo běželo z větší části velmi hladce.
Tohle je opravdu jiný pocit
Druhé velké překvapení: Assassin’s Creed Mirage je opravdu plíživá hra! Zde Ubisoft Bordeaux zjevně zachází dál, než jsem jim přisuzoval. Assassin’s Creedy se už léta ubírají směrem k maximální otevřenosti: když se mi nechce zdlouhavě plížit, zahraju si prostě Cassandru v Odyssey za dvojnásobného jestřába. Ubisoft se zřejmě ostýchal žádat po hráčích skutečné kompromisy – ze strachu, že je frustruje.
Mirage se tam nebojí. Basim se jistě dokáže bránit dýkou a mečem – bojový systém se skládá z lehkých a těžkých útoků včetně parríz -, ale oddíl elitních protivníků mě i na normální úrovni odolnosti pošle na prkna tak rychle, že vesele shrnu: „Ano, opravdu se musím plížit, jinak mi rozbijí hlavu.
Jsou ve hře mikrotransakce?“ Ano, Assassin’s Creed Mirage obsahuje také obchod se skutečnými penězi, který v demu ještě nebyl explicitně definitivně implementován. Viděl jsem například obvyklé balíčky skinů, které Basimovi dodají jeho oblečení z Valhally nebo Altairův kostým. Mirage by však neměla mít žádnou agresivní Pay2Win monetizaci, zejména proto, že hra uměle nenatahuje ani nezpomaluje svou hratelnost.
Navíc, stejně jako ve staré sérii, pokud se pustím do boje s příliš velkým počtem stráží, zvýší se úroveň mého sledování – a na třetí úrovni mě pronásledují tak zuřiví zabijáci, že mi hesenští žoldáci z Assassin’s Creed 3 připadají jako malé mouchy.
Basim má také spoustu nástrojů, které opravdu potřebuji používat. K nalákání nepřátel na smrt používám pasti a hlukomety, k rychlému útěku kouřové bomby a vrhací nože jsou naprostým požehnáním. Celkově je Mirage prostě úžasně kompaktní: každý nástroj je užitečný, každé setkání napínavé, žádný zbytečný grind zkušenostními body.
Jak funguje hraní?
Slovíčko „zkušenostní body“: Pryč jsou doby věčného levelování za účelem udělení o 2,5 procenta většího poškození při boji zblízka tady a o 3,5 procenta většího poškození při skrývání tam. Mirage není hra na hraní rolí.
Jak postupuju příběhem a plním úkoly, Basim získává dovednostní body, ale strom dovedností je velmi kompaktní: můj pták najednou dokáže snadněji označit nepřátele, do batohu se mi vejde víc věcí a tu a tam mě čeká nová schopnost, například automatický hod nožem na druhého nepřítele poté, co zavraždím prvního.
Nadpřirozenou vymožeností je zde multitasking, při kterém se Basim teleportuje na několik nepřátel. Pokud ale takové vychytávky nechcete používat, vystačíte si i bez nich.
Všechno v Mirage je tak úžasně kompaktní – dokonce i otevřený svět! Nemusím honit létající bankovky, sbírat hloupé peří, skládat kameny, prosedět chlastací minihry, tvořit obrazce v krajině. Ubisoft se zde jasně distancuje od přemíry aktivit jako ve Valhalle. V uličkách Bagdádu je podstatně méně rozptýlení – a aktivity, které jsem hrál, mi díky tomu připadají smysluplnější.
Například ve střežených úkrytech stále nacházím cenné bedny, které obsahují nové zbraně nebo brnění. Nebo materiály, za které je mohu vylepšit. Tato vylepšení však nezvyšují náhodně nějaké statistiky, ale spíše cíleně podporují určité herní styly. Třída místo hmotnosti. Rádi používáte vrhací nože? Pak se vyplatí toto vybavení, které zdvojnásobuje poškození vrhacími noži.
Tu jsem musel někomu vyprázdnit kapsy, tu vylézt na věž, ale Mirage má možná 20 procent nesmyslů z otevřeného světa z předchůdce. A tahle očista hře opravdu prospívá.
Naneštěstí jsou tu stále ty příšerné světové události z Valhally, tedy drobné úkoly bez hratelnosti. Ještě jsem je nestihl hrát, takže zůstanu opatrným optimistou: nakonec je důležitý obsah. Pokud budou pěkné drobné vedlejší příběhy dobře odvyprávěné, budu ten poslední, kdo by si stěžoval, pokud nebudu muset pomáhat ženě prdět nebo páru znovu souložit.
Všeobecně mi Mirage připadá především příběhová: V první hodině a půl jsem nezažil vůbec žádné aktivity v otevřeném světě, poté došlo v demu ke skoku do pozdějšího stavu hry – a i zde zabírají odbočky v otevřeném světě oproti hlavnímu questu mnohem méně prostoru než v předchozích dílech série. Téměř všechny aktivity jsou spojeny s velkým cílem, kterým je osvobození Bagdádu od vražedných templářů.
Je tu však několik problematických míst.
Problémová oblast 1: Parkour
Co ještě bylo součástí starého Assassin’s Creed? Správně: parkour. A skutečně, vzhledem k úzkým bagdádským ulicím se Basim často vrhá po střechách, aby se rychle dostal z bodu A do bodu B. Kdyby měl Mirage technický rámec Assassin’s Creed Unity… ach, ta akrobacie by se dala hrát fantasticky. Ale bohužel se tak nestalo.
Engine Assassin’s Creed Valhalla lze využít jen v omezené míře – dřívější existence Mirage jako DLC je zde evidentní: Parkourová hratelnost není opravdu dobrá. Vývojáři nacpali celé město příčkami, rampami a bednami, aby se Basim mohl dostat do proudu, ale neberou ohled na to, co vlastně dělá parkour dobrým: že si ho můžu skutečně zahrát a experimentovat s ním!“
V úplně prvních Assassin’s Creeds se například Altair a Ezio mohli sami rozhodnout, zda poběží po zdi, vyskočí bokem na příčný trám, zatímco stále běží, a odtud vyskočí na střechu. Pokud se Altair netrefí, ručně se chytím další nejlepší římsy. Ve hře Unity jsem se mohl sám rozhodnout, zda dám přednost „parkouru“ z balkonu po fasádě budovy, nebo na střechu – pro parkour nahoru a dolů byla samostatná tlačítka. V Mirage nic z toho nefunguje. Místo toho jsem běžel. A zmáčknu A.
Na rozdíl od Eivoru už Basim nemůže vylézt na jakýkoli povrch, ale musí se rozhlížet po římsách, ale místo toho sleduji všechny zjevné rampy a květináče vytvořené vývojáři. A protože mám tak málo ručního ovládání, Basim neustále vyskakuje z trasy nebo nedělá přesně to, co chci.
Ale dobře, většině fanoušků by to mělo být jedno – nakonec se musím dostat z bodu A do bodu B a to mi díky všem těm střechám vyjde v průměru docela rychle.
Problémová zóna 2: Mise v černé skříňce
Mimochodem, návrat takzvaných misí Black Box z Assassin’s Creed Unity, vražedných misí, v nichž jsem vržen do oblasti jako v Hitmanovi a musím sám hledat stopy a příležitosti, abych naplánoval dokonalou vraždu, byl velmi propagován.
Ve hře Mirage se moje ukázková černá skříňka odehrává v bazaru. Mám zabít zlověstného pokladníka, ale neznám jeho identitu – abych to změnil, pomáhám lidem v bazaru s jejich drobnými problémy, vplížím se na aukci a sám si pořídím cennou čínskou sponku do vlasů, abych ji v soukromí svého pokoje nabídl cíli jako dárek. A pak ji zabít.
Teoreticky opravdu skvělá mise, ale v praxi je Basimova svoboda volby omezena na několik triviálních drobností. Například mohu sám přihodit na akci cennou sponku do vlasů, nebo nechat vyhrát někoho jiného, jen aby mu pak sponku ukradl. A při samotném atentátu se můžu podívat na cutscénu nebo rovnou naběhnout a znovu propíchnout cíli ucho.
Samotná mise je zábavná a skvěle zinscenovaná, ale nikde tu nevidím ten velký příslib sandboxové svobody.
Musíte vědět, co chcete
Přesto mě jako člověka, který z Valhally neměl příliš radosti, Assassin’s Creed Mirage opravdu, ale opravdu zaujal. Ubisoft Bordeaux nestaví jen Potěmkinovy vesnice, celý ten „návrat ke kořenům“ je víc než jen PR bla bla a Mirage je opravdová plíživá hra. Je to tak osvěžující pocit zažít zase jednou skutečný příběh o asasínech a příběh ve mně vzbuzuje zvědavost právě proto, že vím, jakým člověkem se Basim ve Valhalle nakonec stane.
Jen musíte vědět, co čekat. Mirage dostojí své snížené ceně: není dalším velkým evolučním krokem Assassin’s Creed, ale působí spíše jako spin-off, samostatná, o něco menší kapitola, která může klidně stát sama o sobě. Pokud si plná verze udrží kvalitu hratelné ukázky, mohla by se stát jedním z mých malých vrcholů roku 2023. Pokud ovšem světové události nedopadnou jako Valhalla.
Verdikt redakce
Marketingu Ubisoftu jsem nevěřil ani na vteřinu. Návrat ke kořenům, Assassin’s Creed jako kdysi, napínavý příběh, spousta parkouru, stealth zaměření, ano, ano, kdybych za každý „Návrat ke kořenům“ dostal od velkého vydavatele pět eur, byl bych teď tak bohatý, že bych si mohl pronajmout garážové stání v Mnichově. A to už je co říct!
A do jisté míry zůstává zdrženlivost oprávněná. Původ Assassin’s Creed Mirage jako DLC je zřejmý, parkourový systém je jen pěkná fasáda, volné pobíhání v pozadí funguje stejně nespolehlivě jako ve Valhalle. A velké sliby nelineárních sandboxových misí také nikde v demu nevidím realizované.
Ale také jsem se mýlil. Assassin’s Creed Mirage není v žádném případě plytká fanouškovská slátanina, která se snaží zalíbit všem možným cílovým skupinám, ale naopak při hraní cítím břitké designové zaměření, které jasně sděluje: V Mirage se máte plížit. Pokud se chcete rvát, jste na špatném místě. Pokud chcete obří RPG, jste na omylu. Pokud vás nezajímá příběh vraha, jste na omylu.
A naopak, jako fanoušek veteránů se cítím na místě, protože Basimův příběh konečně zase vzbuzuje mou zvědavost, nechce se po mně, abych hrál 2000 ikon otevřeného světa, a mám pocit, že mi tu Ubisoft Bordeaux prodává poctivý balík, zcela bez služebně-herního nátlaku. A to je pro změnu opravdu dobrý pocit.