Baldur’s Gate 3: Jsem rád, že jsem měl v bažině kurevskou smůlu

0
264

Vlastně je Dani vždycky trochu nevrlá, když hází jen jedničky. Ale to, že několikrát odflákla kostkový test, ji zpětně velmi těší.

„Taková zasraná @!§“ Už potřetí odfláknu ten pitomý kostkový test ve Sluneční bažině a vyplýtvám na něj všechny body inspirace. A to všechno jen proto, že jsem zvědavý, proč mé druidce při vstupu do krásné a klidné bažinaté kobky zvoní poplašné zvonky.

Při zpětném pohledu jsem rád, že mě v tomto bodě štěstí v kostkách opustilo – protože to, co následuje, jsou jedny z nejzábavnějších interakcí, které jsem vBaldur’s Gate 3zatím zažil.

Pozor, spoilery!Pokud jste ještě nenašli Sluneční bažinu a chcete si to všechno nejdřív vyzkoušet na vlastní kůži, pak raději na tomto místě přestaňte číst a přijďte mi později sdělit své zážitky!

Nic není, jak se zdá

Přirozeně, navzdory zpackanému testu kostek jsem si hned všiml, že s touhle bažinou není něco v pořádku. Moje družina skutečně jen proběhne malým potůčkem, ale na druhý břeh dorazí zkrvavená a s otevřenými ranami.

Nesčetné (neúspěšné) kontroly vnímání ve mně vzbuzují podezření na něco zlého, ale to jsem ještě ani nedorazil k čarodějčině chýši. Úkol, který mě uvnitř čeká, vypráví parádní příběh, umožňuje mi dělat absurdní rozhodnutí a působí trochu jako temná pohádka.

Mnohem raději vám ale budu vyprávět o všech těch předběžných potyčkách, které jsem zažil, než jsem vůbec mohl do chýše vkročit.

Samozřejmě, že moje druidka musí se zvířaty mluvit pořád a všude. Je trochu zvláštní, že se bažina hemží ovcemi, ale co, ve Faerûnu je přece možné všechno.

Jenže místo toho, aby mi zvíře laskavě vyprávělo o svém bezstarostném životě a pampeliškách, překvapí mě neuvěřitelně špatnou imitací ovce.

Zapamatovatelné a velmi snaživé „MÄÄH“ je asi tak přesvědčivé jako moje ztvárnění ptáka ve školním divadle ve třetí třídě, kdy jsem si za ucho strčil pírko a mával rukama.

No, budiž. Ovce má občas právo mít špatnou náladu. Ale zdá se, že to postihuje všechna zvířata v bažině. O roh dál na mě čeká šílená žába, která na mě a mé společníky z ničeho nic zaútočí.

Kouzlo a klam se zlomí, když se pokusím pohladit další ovci. Prosluněná bažina se mění v obskurní zatuchlou díru. Z fauny se vyklubou červenokapky, divoké a nesmírně krvelačné vílí bytosti.

Nejlepší na tom je, že nechápou, že jsem jejich malou maškarádu prohlédl, a dál na mě nespokojeně skřehotají „MÄH“.

Na téhle scéně miluju všechno. Pro mě jsou to právě tyto drobnosti, které dělají Baldur’s Gate 3 tak fantastickou hrou – a já jsem ji skoro celou propásl. No, naštěstí jsem měl při tom hodu kostkou zatracenou smůlu!