V době Cicerona a Caesara svádíte boj o moc v Římské republice. Je to takticky náročné – a zábavné na dlouhou dobu.
Nejprve otázka pro všechny, kteří se považují za fanoušky římského prostředí: Říkají vám něco jména Titus Pullo a Lucius Vorenus? Kdo nyní vědomě přikývne, může číst dál, kdo ne, může číst také, ale dostane domácí úkol. Určitě se podívejte na seriál Řím z produkce HBO. Je sice ještě z doby před streamováním, ale předznamenal trend blockbusterové seriálové produkce a podle mého názoru je vedle „Gladiátora“ a starého „Ben Hura“ tím nejlepším, co kdy na téma Říma vzniklo.
Zmiňuji to částečně jako dobře míněnou radu a částečně proto, že jsem si jistý, že dánští vývojáři z Logic Artists tuto sérii také dobře znají a mají ji rádi. V Expeditions: Rome mi ji totiž připomíná spousta věcí: základní styl vyprávění, časový rámec, ve kterém se hra odehrává, i jasné výpůjčky jednotlivých misí ze série.
Nejdůležitějším překryvem je však kvalita. Až Expeditions: Rome vyjde 20. ledna 2022 na Steamu, GOG.com a Epic Store za 45 eur, můžete se těšit na mimořádně zdařilé taktické RPG zasazené do závěrečné fáze Římské republiky. Přesto byste si měli recenzi přečíst, protože navzdory chvále není v Dánově opusu magnum všechno dokonalé.
Table of Contents
Všechny začátky jsou těžké
Na počátku všeho jsou malé věci, jak věděl už Cicero, který se stejně jako několik dalších historických postav pozdní římské republiky objevuje ve filmu Expedice: Řím. Citát se na hru vztahuje dvěma způsoby. Zaprvé kvůli vývoji studia. Rome je po Conquistatoru a Vikingovi třetím dílem série Expeditions, která se neustále vyvíjí jak po stránce hratelnosti, tak i po technické a vizuální stránce, jak je patrné z recenzí. Na druhou stranu citát sedí na samotnou hru, která začíná trochu slabě a pak se stále zlepšuje, takže se v rozporu s trendem jeví jako něco jiného než „frontloaded“.
Bojoval jsem, mluvil jsem, zvítězil jsem
Expedice: Řím začíná příběhem plným klišé. Vaše postava (vybral jsem si ženu) musí uprchnout z Říma, protože váš otec byl zavražděn. Přidáš se ke konzulovi Lucullovi, příteli svého otce, který bojuje proti řeckým pirátům na ostrově Lesbos. V následujícím díle zažijete příběh založený na vzestupu Caesara, v němž se prolínají historické události s fiktivními, velmi podobně jako ve výše zmíněném televizním seriálu Řím.
Malý ostrov Lesbos slouží jako tutoriál pro následující jednu až dvě hodiny a seznámí vás s většinou herních systémů, které jsou v podstatě čtyři:
- Srdcem hry jsou taktické bitvy z pohledu shora dolů. Díky rozmanitosti v designu misí a rozmanitosti schopností tříd se jim daří přenést hru přes obrovskou herní dobu až 50 hodin.
- Přehledný vývoj se odehrává na mapě kampaně, kterou si můžete představit jako něco mezi Total War a Heroes of Might and Magic. Jezdíš po mapě a čas plyne. Pokud zrovna nejste na cestě k další misi, najdete zde zkušenostní body, poklady a zásoby, které můžete použít k vybavení postav a k výrobě. Čas od času se objeví i náhodné události.
- Když zrovna nebojujete, věnujete se dialogům (řeč všech partnerů je doprovázena hudbou). Dozvíte se více o tom, co se děje ve světě, a o tajných machinacích kolem vraždy vašeho otce. Také lépe poznáte své společníky. Hra vás znovu a znovu nechává činit rozhodnutí, která mají vliv na další průběh hry.
- Tábor legie je vaše mobilní základna, kterou můžete vylepšovat. V něm nabíráte nové členy party, spravujete své stávající společníky a vyrábíte. Řídíte zde také samotnou legii, kterou musíte posílat na mise na mapě světa, aby tam dobývala sektory. Bitvy legie jsou rozděleny do malé minihry.
Speciální velení místo velitele oddílu
Většinu času samozřejmě strávíte klasickými tahovými bitvami. Protože bitvy malých skupinek s několika hrdinskými postavami nemusí nutně ideálně zapadat do prostředí Říma s jeho disciplinovanými legiemi, přišli vývojáři s trikem, jak vysvětlit, proč jste vždycky sami. Stáváte se členem zvláštní jednotky Speculatores.
Kdykoli je třeba udělat něco, k čemu se celá armáda nehodí, přichází na řadu tato pestrá parta. Brzy však získáte také velení legie, která bude dobývat sektory na mapě světa. Tímto způsobem je zachován větší šmrnc, protože nejde jen o několik hrdinů, kteří dělají všechno sami. Skutečná armáda je vždy někde v pozadí.
Vždy si můžete popovídat se svými společníky, kteří budou komentovat vaše rozhodnutí nebo jejich minulost. Causa Femina
Někteří samozřejmě rozhořčeně poukazují na to, že žena nikdy nemohla vést legii. To je pravda, ale Expedice: Řím se snaží tento problém řešit v kontextu doby. Pokud hrajete za ženu, postavy to budou řešit v dialogu. Mnozí s tím mají zpočátku problém, ale ve hře to nemá žádné nevýhody.
Váš patron Lucullus stejně celou věc drží pod pokličkou a vyjde s ní ven až ve chvíli triumfu, kdy skeptikům z řad šlechty a senátorů v pravou chvíli sdělí provokativní pravdu. Tímto způsobem hra zachovává historický tón a zároveň umožňuje hrát za ženskou postavu.
I chose a female main character Písmo není na nejvyšší úrovni
V prvních hodinách hry je však psaní méně chytré a není nijak špičkové. V ději se objevují poměrně předvídatelné prvky („Vstoupíme do pasti!“). – „Nesmysl, já jsem velitel, já to vím lépe!“ Výsledek? Vstoupil do pasti.), hloupé zvraty (Z agenta, jehož dialogový portrét je jasně ženský a mluví ženským hlasem, se po chvíli zcela nečekaně vyklube žena!) a stereotypní společníci (bývalý gladiátor, který chce vždycky všechno zabít; neomalená „tajemná“ agentka).
Texty a dialogy jsou také poměrně často spíše nepodstatné. Hra zřídkakdy vyzařuje vtip a esprit. V důsledku toho jsou mi společníci a většina postav v ději zpočátku naprosto lhostejní. Ale – jak bylo uvedeno – to se zlepšuje. Čím více času ubíhá, tím více příběh nabírá na obrátkách a tím více se profil některých společníků zvětšuje a já si je pomalu oblíbím. Výpravy: Řím sice nedokáže držet krok s „Gladiátorem“, ale má jiné kvality.
Někdy se setkáte i s historickými osobnostmi. Jako tady na Ciceronovi, který pohodlně leží spolu s Katonem… Bojový systém je komplexní, ale neohromí vás
Například tahové bitvy. Každá postava má jednu ze čtyř bojových tříd Princeps (tank s mečem nebo kopím a štítem), Triarius (podpora s kopím nebo holí), Sagitarius (lučištník) a Veles (rozdavač poškození se dvěma zbraněmi). Tyto třídy mají zase tři specializační stromy, do kterých můžete poměrně volně investovat body za zvýšení úrovně. Například Triarius se může specializovat na bojovou podporu, léčení nebo poškození zbroje.
Bojový systém získává hloubku díky souhře rozsahu pohybu, všech možných schopností, stavových efektů (krvácení, omráčení…) a také životů, hodnoty brnění a síly štítu. Každý, kdo někdy hrál taktickou hru na hrdiny tohoto typu, se zde rychle zorientuje.
From Above 
Bonus 
On the galley Obrněné jednotky ztrácejí životní energii pouze v případě, že poškození přesáhne hodnotu jejich pancíře, nebo pokud je pancíř předtím zničen speciálními útoky. Síla štítu naproti tomu blokuje poškození jakéhokoli rozsahu (kromě bodného poškození a efektů), dokud zbývá byť jen jeden bod síly štítu. Po každém kole se také částečně doplňuje. To znamená, že na nepřítele se štítem by mělo v jednom kole zaútočit vždy více postav, aby mu způsobily významné poškození životů. Štíty také zabraňují veškerému přímému poškození šípy.
Solidní design mise, který nezíská cenu za inovaci
Protože téměř každá mise má jedinečnou mapu, často s interaktivními objekty (jako je olej, oheň, zničitelné překážky), je tu spousta rozmanitosti na dlouhou dobu. Samotný návrh mise by pravděpodobně cenu za inovaci nezískal, ale svou roli plní. Někdy musíte uniknout z nebezpečné situace, jindy musíte zničit určité objekty. Nebo musíte spěchat, abyste se dostali na určité místo či eliminovali osobu kvůli omezenému počtu kol.
Tempo misí je docela dobré. Když už úkoly začínají být trochu monotónní, přijde první vrchol kapitoly v podobě bitvy o několika částech, která je plně přesvědčivá jak z hlediska hratelnosti, tak z hlediska inscenace.
Reward 
Mortuary Starožitnost je hezká, ale ne dokonalá
Jak můžete vidět na obrázcích, Expedice: Řím vypadá také velmi pěkně. Osobně se mi líbí především brnění a detailní prostředí s nádhernou hrou světla.
Na druhou stranu vyvážení není vždy dokonalé. To je nedostatek, který se táhne celou hrou. Pro svou hru jsem nastavil obtížnost „normální“, tedy druhou ze čtyř úrovní, a trochu jsem toho litoval. Pro dostatečně zkušené hráče taktiky je tato úroveň obtížnosti příliš snadná. A co je ještě závažnější, některé systémy (například zásobování a legionářské bitvy) jsou díky tomu do značné míry zastaralé.
Home 
Marble everywhere 
On the way 
Idyllic nezbytně musí být vždy dobrý. Na velkých bojištích někdy trvá pohyb nepřátel nepříjemně dlouho, protože hra trvá na přehrávání všech animací v reálném čase. Pokud například skupina nepřátel chce postupně vylézt po žebříku, vypadá to docela efektně, protože animace ve hře jsou důsledně vynikající. Ale trvá to jako věčnost, než se všichni dostanou na vrchol.
Legie dobývá svět
Boje a dialogy jsou propojeny mapou kampaně a táborem vaší legie. Na mapě světa plníte úkoly, sbíráte suroviny a velíte své legii, kterou získáte po dokončení tutoriálu. S jeho pomocí dobýváte nepřátelské sektory, na které navazují speciální pacifikační mise. Pomocí legie pak můžete získat zdroje sektoru a využít je pro své vlastní účely.
Používejte suroviny, jako je dřevo, kov a kámen, k rozšíření tábora. Tím se postupně odemykají vylepšení a zdokonalení, například nemocnice pro ošetření zraněných (neléčené postavy mohou trvale zemřít!). Pokud přijdete o ústřední postavy, hra končí). Další vylepšení umožňují obnovovat taktické předměty, například pilum, které postavě umožňuje jednou za bitvu udělit dodatečné poškození. A samozřejmě je zde také kovárna pro výrobu nebo vylepšení obzvláště dobrého vybavení.
V táboře můžete také rekrutovat pretoriány, kteří doplní vaši jednotku pro taktické mise. Fungují stejně jako vaši společníci, ale nemají vlastní příběh ani možnosti interakce.
Armády soutěží v minihře
Kromě toho si zde také najímáte centuriony, aby pro vás vedli bitvy Legie. Když vaše legie obsadí nový sektor, začne minihra, jejíž výsledek závisí na síle a morálce vojáků a schopnostech setníků. Čtyřikrát za bitvu můžete také použít stratagem (testudo, klínová formace, hod pilum atd.), jehož volba také ovlivňuje bitvu.
Samotný nápad je skvělý, protože dává pocit, že za celou touhle speciální jednotkou stojí skutečná armáda. To dělá římské armádě dobře. Ale bohužel někdy působí jako cizí těleso ve hře, protože se zdá, že ještě není úplně vyzrálé. Akce v bitvách běží jako po kolejích a mých pár rozhodnutí nemá téměř žádný viditelný vliv.
Cards 
Formations Například mi hra na začátku říká, že různí centurioni jsou vhodní pro různé bitvy. V první kapitole jsem však vždy používal stejný typ, protože jsem mu vždy předpovídal největší šanci na úspěch. A ani to celé nebylo nijak náročné. Vyhrál jsem téměř každou bitvu s levicí. To by nakonec mohlo být způsobeno i obtížností, což by se nemělo stát.
Rozhodnutí mají následky
Navzdory kritice by nemělo uniknout, kolik lásky bylo vloženo do detailů. Do příběhu jsou vždy zakomponována fakta a citáty ze skutečné historie. Kdykoli je někde souvislost nejasná, dialogy nabízejí vysvětlení.
V táboře legie spravuješ své pretoriány (obecné společníky) a přátele. Zde také vyrábíte nové předměty a léčíte zraněné. A dialogový systém je v podstatě uspokojivý i proto, že si hra dává tu práci, aby se k učiněným rozhodnutím vrátila. Například se mohu rozhodnout, že nepřátelského generála zatknu, místo abych ho zabil. Později, při vyjednávání, jsem ho mohl vyměnit za celý manipulační tým vojáků a o něco později se s ním znovu utkat. A pak samozřejmě přicházejí opravdu velká rozhodnutí o budoucnosti republiky…
Před misí se rozhodnete, kdo by měl jít s vámi. Někdy se však věci vyvinou jinak, než se očekávalo. Je to zábava i bez dokonalosti
Drobných nedostatků ve vyvážení, mechanik, které by se daly vylepšit, stejně jako chytrých detailů a zajímavých herních prvků je mnohem více, ale do této již tak dlouhé recenze se nevejdou.Celkově je Expeditions: Rome opravdu dobrá hra, a to i přes mnoho drobných nedostatků a promarněných příležitostí. Základní hratelnost kolem soubojů je velmi zábavná a vývojáři vždy ukazují smysl pro proporce, takže žádný z herních prvků se nestane otravným. Jediné, co byste neměli očekávat, je příběhový zázrak. Můžete však očekávat zhruba 40 až 50 hodin zábavy.
Závěr redakce
Ne, Expedice: Řím není dokonalá. Je tu spousta drobností, které nejsou ideálně vyvážené, jsou nepodstatné nebo dokonce trochu otravné. Přesto se mi titul líbil a vždy jsem si ho rád zahrál. Může za to nezničitelná kulatá taktika, dobrá grafika a tak nějak i příběh – i když ten musím jedním dechem jednoznačně zkritizovat. Rozhodně jsem viděl lépe napsané dialogy a překvapivější zvraty. Přesto mě hra neztrácí. Jednak mě to neustále nezahlcuje nekonečnými texty a jednak mi rozhodnutí dávají pocit, že mám vlastně trochu vliv na to, co se stane. A pak je tu samozřejmě starověký Řím, prostředí, které si musíte oblíbit – stejně jako já – abyste si Expedice: Řím opravdu užili.
