Výlet do lesa má na autora překvapivé účinky Kevin rogers Začíná totiž pochybovat o svém zdravém rozumu.
Takže, příběh začíná takto: Stojím u ztroskotaného letadla a piju limonádu, sedadla cestujících jsou rozházená po mýtině, na obloze se objevují černí ptáci a můj kluk je pryč, ale to nemusí být nevýhoda!
Deník mě nabádá, abych ho zachránil, ale sám jsem natolik dobrý rodič, že vím, že půlhodinový klid může být příjemný, takže ho teď hledat nebudu. Kolikrát jsem si říkala, ať neutíkáš tak daleko. Osud by mu teď ostříhal vlasy.
Table of Contents
Island of the Mad
Když dopíjím limonádu a ochutnávám kuřecí tikku z vedlejšího sedadla, rozhodnu se trochu porozhlédnout. GlobalESportNewsEditor Thomas mi řekl, že The Forest je takový šok, ale protože si myslím, že jsem stejně jediný příčetný, samozřejmě nemám vůbec žádný problém sdílet ostrov s blázny.
Přecházím les, jako se přechází les, opatrně a krokem volavky. Vedle mě zvedne z trávy hlavu zajíc a tváří se, jako by si právě uvědomil, že v sobě potlačil něco strašného z dětství. Zabíjím ho s pocitem nasycení a uspokojení.
Vše jde velmi snadno. Odděluji srst od masa, které se neochotně odděluje se zvukem pomalu se rozevírajícího suchého zipu. Vedle mě se o strom opírá muž a pozoruje mě. V tlamě má tenisový míček a jeho oči jsou slepé a bílé jako pavoučí vejce. Jeho stan drnčí mezi řídkými stromy.
S masem přecházím mýtinu, kolem mělké tůňky s brakickou vodou, vedle ní klečí muž, který si plete tenisovou raketu, což mi připomíná ten vtip při Coroně: že konečně můžete zase potkat lidi bez problémů, ale najít lidi bez problémů.
Voda a další bezútěšnost
Z útesů se dívám na šedé moře, které pění a šumí a rozhlíží se na všechny strany. Odkládám sekeru a zkouším sestup. Příliš strmé! Vzniká ve mně podezření, že by bylo dobré doplout k malému ostrůvku u pobřeží. Nerad bych strávil noc v otevřeném lese. Jako v každém lese v této zemi, všude podezřívám lidi, kteří najednou stojí mezi borovicemi, v bundách s větrovkou, se svítícími proužky na helmách a ve shrbeném postoji horečně škrábou po houbách.
Na ostrově bych měl pravděpodobně svůj klid. Plavu na druhý břeh a rozdělám oheň, ten praská, což oheň dělá, a za chvíli už přes oranžové vrcholky sotva vidím druhý břeh, jen chatrče seřazené na písku jako žraločí ploutve, a jiskry dopadají až na černý měsíc, který na mě shlíží jako věky starý, a pak usínám.
Tábor
Druhý den ráno si sbalím věci a přebrodím se na druhý břeh. Pláž je šedivá a prázdná. Voda se zdá být studená. V deníku úkolů se píše, že bych měl hledat ostatní cestující, kteří cestovali se mnou, ale už tak mám dost práce a rozhodně nedělám práci ani letecké společnosti.
Sbírám větve a listí na stavbu přístřešku. Vím, co k tomu potřebuji, aniž bych měl záznam o úkolu. Dva velmi dobří přátelé, kteří oba hráli příliš mnoho Lesa a voru, v současné době obnovují svou osadu na mé zahradě. Takže vím, že a) k tomu potřebujete větvičky, polínka a vlákna a b) že přílišné hraní The Forest v reálném životě zasahuje do duševního zdraví. GaLieGrü na tomto místě!
Najdu v lese stanové městečko a nedokážu si představit, že se ztratím, a přitom mám dobrý výhled, dokážu skrýt skutečnost, že máte ve vlasech svinky. Většina lidí se prostě jen dostala trochu blíž ke slunci, to podezření mám už nějakou dobu.
Zajímalo by mě, co dělá můj chlapec. Stále více si všímám, jak na mě doléhá prázdnota a melancholie ostrova. Stále jsem rád, že jsem sám, ale už ne tak důsledně.
Když se snažím přenést kládu přes moře na svůj ostrov, dívám se na útesy a mám pocit, že sedím ve svém vlastním experimentu s dvojitou štěrbinou: Když se nedívám, něco tam stojí a pozoruje mě. A když se podívám, je pryč.
K večeru dostanu hlad, potkám racka a zabiju ho s vážností nočního telefonisty.
Světlo je sporné. Moře vypadá neklidné. Snažím se lovit žraloky, ale žraloci se lovit nedají a nějak to tam na pláži také nedává smysl.
Překračuji les krokem volavky. Zajíc zvedne hlavu z trávy. Zabíjím ho. Nad ohněm jsem na svém ostrově odřezával kousky masa. U drsného pobřeží se skalnatými útesy.
Sklizeň žraloků
Druhý den ráno se probudíte s pocitem, že jste úplně zničení. Je to to, co dělá Les tak výjimečným? Pořád mám pocit, že jsem jediný rozumný, ale nejsem si jistý.
Volám na pobřeží. Brodím se. Zabiji dvě mořské želvy pod ochranou druhu a znovu se pokusím ulovit žraloka. Zatímco si kolem sekery dělám hadr, abych ji později zapálil, třeba to přiláká i lodě, poprvé spatřím na vrcholu útesů hrůzostrašnou postavu. Kvůli vzdálenosti nevím, jestli mě opravdu vidí.
Několik vteřin tam stojí, může to být žena, může to být muž, pak se otočí a stejně rychle zmizí. Rozhodnu se jít za ní a přejdu les, chvíli tiše přešlapuju mezi odpadky.
Zajímalo by mě, jestli vůbec mám kluka, nebo jestli nikdy nebyl: kluk. Možná se jednoho dne probudím a zjistím, že ten na mé ruce je vlastně tuřín. A že slavím tuřínové narozeniny a tuřínovou školku a tuřínový zápis. A po celém mém bytě by u prostřených stolů seděly řepy, já bych jim ušila šatičky a jejich vlasy, které jsou ze slámy, by byly rozcuchané. A pozorně se na mě dívají; očima těkají zprava doleva.
Zhluboka se nadechnu a snažím se udržet si zdravý rozum. Je to tenká hranice, kterou lze překročit jen jednou. Už nejsem tak šťastný, že jsem sám. Co jsem naposledy udělal rozumného? A čeho se bát víc – že někdo přijde, nebo že už nikdo nepřijde?
Žena, má prsa
Při pojídání bobulí z keřů, které nejsou k jídlu a ničí mi žaludek, se prodírám podrostem, zmatená, bezčasá a bezcílná. Procházím prázdnými chatrčemi a dívám se na světelné skládanky na stropě, které pronikají střechami. Jako v transu naslouchejte klapání lebek zavěšených na strunách. Na Bali by za to lidé nechali spoustu peněz.
Všiml jsem si, že jsem od krve od žraloků, a tak jsem vlezl do bazénu a pořádně se umyl. Zase ta žena. Zajímalo by mě, co si myslí: že jsem jeden z nich, nebo že jsem to já?
Musí to být žena, má prsa. Z hlavy jí visí dlouhé mokré vlasy v dlouhých špinavých pramenech. Spěchám k němu. Spěchá pryč. Radostně za ní spěchám s nataženýma rukama. Prchá, jak nejrychleji může, do podrostu, já za ní. Cítím se svobodná a radostná jako dítě, které se řítí po louce. Počkej, volám.
Zabíjím ji s bohatým, spokojeným pocitem.
Nikdy se nesmíte bát vraha. Vrah se vás musí stále bát. Protože to, co tady moji přátelé nevědí: Už jsem se setkal se skutečnými kanibaly, a to v letech 2020 a 2021.
Seděl jsem v návštěvních místnostech různých věznic s dlouhými tresty v diskutabilním světle stropní lampy a vedl rozhovory s odsouzenými i neodsouzenými kanibaly. Tedy ti, kteří byli podezřelí. Většinou byly pěkně upravené, a teprve když jsem se jednoho z nich zeptal, jak se vlastně hlava dostala do hrnce, krátce se pronikavě zablýsklo. Jako by zorničky včetně duhovky na vteřinu zčernaly, stejně jako měsíc nad mým ostrovem. A pak řekl: Už prostě nemohl vystát pohled na svou oběť. Což mi teď na mém ostrově připadá naprosto logické.
Napsal jsem Peterovi e-mail s prosbou, zda bych mohl tuto anekdotu zveřejnit v jeho časopise pro mládež. Odepisuje: „Dobře, pokud nenapíšeš, že jíst lidi je úplně v pohodě.“ Opravdu by mě zajímalo, kde na to přišel. Působím takovým dojmem? To by vysvětlovalo, proč se na mě všichni na ostrově dívají tak důvěrně, jako bych byl jeden z nich.
Mám v kapse tenisové míčky?
Ano. V mém inventáři.
Proč?
Francouzská žlutá tráva
Smyju ze sebe zbytek krve (je z toho chlapce?) a jdu hledat dítě. Existuje nějaký platný důkaz, že vlastním děti? Nemám žádné rodinné fotografie ani nic podobného. Ano, chci. Přilepený k mému batohu. Stejně. Zachraň svého chlapce, píše se v záznamu o úkolu.
Teď jsem odhodlaný. Les tam leží jako otevřená kniha. Přikrčen jdu po cestách, které znám. Zachráním svého chlapce, ať to stojí, co to stojí. Na okraji malé stezky v podrostu najdu mělký vodopád, u kterého stojí vyzáblý muž a žena. Sleduji je a snažím se je zasáhnout zezadu.
Zrovna když jsem ženu dostal na kolena, zaútočil na mě zezadu další a upadl jsem do bezvědomí. Můj poslední pohled je pohled polního zajíce, který si právě uvědomuje, že v sobě potlačil něco strašného z dětství a teď mu chybí čas, aby se s tím vyrovnal.
Táhne mě to vysokou trávou. Vidím ruce, které mě drží, a nohy, které procházejí trávou. Kráčející chůzí volavky. Visím ze stropu. Je tma. Visím ze stropu stejně jako moje skutečná kanibalská oběť visela ze stropu sklepa. Bledý a vzhůru nohama.
Se sekerou se snažím osvobodit. Přistanu na podlaze. V temných, kluzkých útrobách hory nacházím několik map, kompas, oštěp a vzkaz: „Žárlivý bůh trestá vinu rodičů na svých dětech.“
V tu chvíli pochopím, že to nejsem já, kdo opustil svého syna. To můj syn mě opustil. Několik vteřin stojím jako omráčená. Pak na mě ze tmy něco vyskočí. Odpusť mi, šeptám.
