opinion: Ve službě Steam je Assassin’s Creed Unity momentálně neuvěřitelně levný – ideální čas dát této hře druhou šanci. Zaslouží si to.
Jsem rád, že Assassin’s Creed Unity byl při vydání katastrofou. Hmm, ok. Tato věta zní velmi cynicky. Zkusím to znovu, ale jinak:
Jsem rád, že jsem Assassin’s Creed Unity nehrál hned při vydání (ano, lepší). Což pro mě bylo neobvyklé. Protože jsem vlastně fanouškem Assassin’s Creed už od začátku. Dokonce i stále velmi nervózní první část jsem si vroucně zamiloval. Dodnes ho miluji. Poté jsem pochopitelně hltal každé pokračování.
Dnes je to trochu zvláštní pocit, když si na tu dobu vzpomenu. Protože tehdy jsem měl v hrudi mnohem větší vášeň pro tuto sérii než teď. Jednota byla první známkou toho, že oheň uhasíná. Po vydání hry jsem se i přes její katastrofální technický stav rozhodl sám za sebe: Tohle hrát nebudu!
Mezitím od vydání uplynulo sedm (!) let a teprve nedávno jsem se dokázal přimět dát tomuto marnotratnému synovi druhou šanci. Jediné, co jsem nečekal, bylo, že mě to baví.
Proto tu teď sedím, dívám se na aktuální výprodej služby Steam, kde je (Unity ve slevě za pouhých pět francouzských eur), a cítím se povinen říct: Využijte této příležitosti a zahrajte si ji také!
Table of Contents
V minulosti standard, dnes exotika
Když se podívám na ohlasy na Unity krátce po jeho vydání, měla tato hra ještě více problémů než tehdejší příšerné chyby. Po sedmi letech výročních Assassin’s Creedů nebylo Unity jednoduše dostatečně výjimečné. Zejména ve srovnání s Black Flag, jejím přímým předchůdcem.
Společnost Unity udělala krok zpět, zaměřila se na svou rozsáhlejší minulost a rozhodla se zakotvit právě tam. Hra působí spíše jako pokračování trilogie Ezio, ale ne jako pokračování pirátského dobrodružství Black Flag. A to byl pro mnohé zřejmě problém.
Ale právě kvůli tomuto rozhodnutí jsem teď tak rád, že jsem to tehdy nehrál. Protože po dalších sedmi letech od založení Jednoty vypadá svět jinak. Assassin’s Creed už nevychází každý rok, a když už, tak jde o akční RPG s otevřeným světem. Nemyslím to nijak hanlivě, ale subjektivně mě tato změna směru nikdy neoslovila.
Když teď hraji Unity, vracím se do jiných časů, a to je právě to, co ji dělá tak osvěžující. Spustil přesně to, co fanoušek od pokračování vlastně chce. Jako byste se vraceli domů – do zrekonstruovaného bytu. Všechno je mi povědomé, to, co jsem měl rád, je tu pořád. Jen v lepším, útulnějším a krásnějším provedení.
Tento otevřený svět je třeba vidět
Kdybych byl absolutní ignorant a někdo mi zaručil, že Unity vyšlo loni, ani by mě nenapadlo o tom pochybovat. Vzhled této hry mě skutečně ohromil.
To je jeden z důvodů, proč mi Unity připadá jako úplně nový Assassin’s Creed, na který jsem prostě dlouho čekal. Po vizuální stránce se této hře nedá nic vytknout a i dnes by vydala za velkorozpočtovou produkci. Začíná to neuvěřitelně detailními modely postav, pokračuje fantastickým nasvícením scén a zasahuje i do pečlivě navržených interiérů, z nichž některé jsou vidět jen na pár okamžiků.
Nechci ani začínat s parkourovými animacemi v běhací hře a v cutscénách. Můj výraz, když jsem hru spustil, musel být něco jako výraz Marie Antoinetty, když se dozvěděla, že francouzská nižší třída nemůže jíst koláče místo chleba.
Abychom byli spravedliví, stále se objevují některé neatraktivní vyskakovací efekty. Kromě toho ale není nic, co by mě vytrhlo z tohoto světa. Paříž pulzuje životem, ulice jsou plné lidí, a přesto se obyvatelé nepohybují jako jednolitá masa. Mezi tou vřavou si vždycky dokážu všimnout jednotlivých detailů, například tančícího páru.
Kromě toho město vypráví příběh doby. Jistě, hořící vlajky a naštvaní občané jsou jedna věc. Ale pokud máte oči otevřené, až příliš dobře chápete, proč jsou tito lidé vlastně tak rozzlobení. Jako vrah vidím Paříž ze všech stran. V jednu chvíli se jako Arno plížím zlatem zdobenými chodbami Versailles, vzápětí běžím dlážděnými ulicemi šlechtické čtvrti, než nakonec spatřím špinavou část města, kde jsou ulice plné bláta a odpadků.
Udělejte mi laskavost a opravdu použijte Unity, abyste se jednou nadechli jeho Paříže. Toto vyobrazení historického města je podle mého názoru dodnes nepřekonané.
Hraje se stále dobře?
Grafika není všechno. Na hratelnosti se však projevuje její stáří. Zejména zde se Jednota držela hůře. Ale opravdu jen v případě, že nastavím vysokou laťku.
Unity nehraje tak dynamicky po celou dobu, jak si vývojáři pravděpodobně vysnili. Zejména bitvy jsou zvláštní směsicí. Očividně se tvůrci hodně snažili okořenit často kritizované (protože nenáročné) souboje předchůdců.
Přinejmenším z hlediska ambicí to funguje docela dobře, ale na úkor dynamiky. Může to být také částečně pozůstatek chybového pekla, kterým Unity kdysi bylo. Nejenže se totiž ovládá neohrabaně, ale občas se kameře ani moc nechce.
Ale buďme upřímní. Pokud musíte v Unity hodně bojovat, je to vaše chyba. V žádném předchozím ani pozdějším Assassin’s Creedu nebylo plížení tak uspokojivé. Je to tak skvělý pocit, cítit se tu opět jako skutečný Assassin!
Protože něco vám řeknu: nájemní vrazi a zabijáci mi připadají vzrušující! Takže… jako dramatickou fantazii, nikoli jako skutečné povolání. A Unity je v mnoha ohledech vrcholem toho, čím tato série kdysi chtěla být. Tady se můžu plížit, používat gadgety a zapojit se tak hluboko do kréda, vrahů a likvidace lidí u moci, jak název vlastně napovídá.
Odpuštění místo odplaty
Jedním z největších problémů Francouzské revoluce bylo to, že se násilí v té době neustále stupňovalo. Až vám bylo šlechticů opravdu líto, i když si za to všechno mohli sami. A Unity, když bylo vydáno, bylo také
zcela oprávněně kritizován.
Čas však zahojí mnohé rány a to, co kdysi nebylo ničím výjimečným, může nyní zazářit v úplně jiném světle. Zvláště když za neúspěch mohou spíše chyby a vnější okolnosti než hra samotná.
Unity má k dokonalosti daleko i dnes a Ubisoft s tímto multiplayerem rozhodně nemyslel na to, že se s ním lidé budou chtít bavit i po sedmi letech. Kromě těchto ojedinělých přehmatů však existuje spousta argumentů, proč Jednotě odpustit. Kdyby jen jednou vidět tento svět.
