Adaptace hry zahajuje svou první sezónu. Naše recenze bez spoilerů odhaluje, na jaké překážky seriál narazí a kvůli komu se vyplatí ho sledovat
Za pár dní začne první sezóna série k mistrovskému dílu The Last of Us pro PlayStation. Spolu s pašerákem Joelem doprovázíme mladou dívku Ellie napříč postapokalyptickými USA. Cesta však není žádná hračka. Smrtící houba cordyceps se stále šíří. Kromě nakažených je však třeba mít se na pozoru zejména před přeživšími. Ellie by mohla být spásou pro celé lidstvo.
Nahlédli jsme celou první sérii několik týdnů před jejím vydáním. V naší recenzi vám prozradíme, zda příběh o Joelovi a Ellie funguje i jako seriál, o jaké překážky seriál zakopává a pro koho se vyplatí.
Table of Contents
Funguje příběhové dílo jako seriál?
Především si všichni můžeme v klidu vydechnout: The Last of Us není katastrofa jako mnoho jiných herních adaptací. Koneckonců na produkci dohlížel sám Neil Druckmann jako výkonný producent. A skutečně, z každého zákoutí seriálu je znát, že se k předloze přistupovalo s velkou úctou.
První sezóna obsahuje celou první hru včetně DLC Left Behind, ve kterém se seznámíme s příběhem Ellie. Mnoho klíčových atmosférických scén bylo do série okopírováno téměř do posledního detailu, což by mělo potěšit zejména fanoušky her. Několik z nich můžete obdivovat už v traileru:
Stejně jako ve hrách je i v této sérii Ellie velkou hvězdou – a Bella Ramsey podává fantastický výkon. Protože není jen kopií originálu, ale její vlastní interpretací postavy. Je drzá, vtipná, někdy hloupá, jindy velmi vážná a dospělá. Souhra s jejím seriálovým pěstounem Pedrem Pascalem v roli Joela a zbytkem hereckého obsazení také působí soudržně a autenticky. Rychle přestane být důležité, že herci nevypadají přesně jako postavy ve hře.
The Last of Us se také vyhýbá zbytečné délce. S devíti epizodami je první sezóna (a tedy i události z první hry) kompletní a končí bez otravného cliffhangeru.
Seriál však není pouhým převyprávěním hry. Dozvídáme se například více o původu zombie hub a o tom, jak vznikla apokalypsa Cordyceps. To dává seriálu ucelený rámec a uvádí diváky do světa.
I když série z těchto drobných doplňků a vylepšení tu a tam těží, jsou to právě větší odchylky od hry, které The Last of Us podráží nohy.
Odchylky od hry
Série také představuje nové postavy a příběhy nebo mění osudy již známých osobností. Na jednu stranu se to nebude líbit každému, protože zejména fanoušci znají hru jinak a mohou očekávat ztvárnění postav, které je věrné předloze. Zároveň přináší do série novou úroveň, kterou my hráči z prvního dílu neznáme: Joel a Ellie nejsou jediným středem zájmu.
Kdo hrál The Last of Us Part 2, ví, proč byl velký dějový zvrat v polovině hry takovým překvapením. Byli jsme zvyklí sledovat Joela a Ellie na jejich cestě a emocionální cestě. Vypěstovali jsme si k nim silné sympatie, šli jsme doslova přes mrtvoly, abychom Ellie bezpečně dopravili na místo určení – takže nás velký třesk zastihl velmi nepřipravené.
Stejně jako druhý díl se série snaží zasadit osudy ostatních přeživších do širšího kontextu a ukázat i lidskou stránku antagonistů. Nemá to však takový efekt jako ve druhé hře, místy se to zdá naprosto přeplácané a vytažené ze vzduchu a bohužel to jen zajišťuje, že divák má méně času na vybudování silného pouta s Joelem a Ellie.
Kde jsou nakažení lidé?
To však nejsou jediné změny ve hře. Ve videohře se infekce Cordyceps šíří prostřednictvím spor ve vzduchu. Často se dostáváme do oblastí, které jsou zcela zarostlé smrtelnou houbou, a musíme se opatrně prodírat plynovými maskami.
V seriálu byly výtrusy nahrazeny úponky. Houba tak vytváří síť a propojuje běžce, klikače a všechny ostatní nakažené lidi mezi sebou. Když se někde vzbouří úponek, uslyší to celý roj. Je to proto, aby se The Last of Us nezvrhl v další zombie podívanou, a hrozba má být všudypřítomná. Ale bohužel tento výpočet nevychází.
Zatímco ve videohře číhají nakažení za každým rohem a přítomnost nebezpečí je neustále cítit, v seriálu uběhne několik dílů, aniž by se v nich objevil jediný běžec. Hrozbu, která vedla k pádu naší civilizace, často vůbec nepociťujeme a Cordyceps tak ustupuje do pozadí příběhu rychleji, než Ellie dokáže říct plochý vtip.
To také nijak neprospívá vztahu diváků k postavám. Cesta Joela a Ellie místy připomíná dlouhou procházku, kterou tu a tam přeruší nebezpečná situace – obvykle vyvolaná zásahem jiných lidí. Napětí přitažené za vlasy jako ve hrách nemá šanci narůst a seriálu chybí ukázat, jak moc je tu vlastně v sázce.
Dokonce i krásné a emotivní momenty seriálu, které byly samy o sobě fantasticky realizované, trpí. Ačkoli se jednalo o drobné případy ve hře, kdy si postavy mohly zhluboka vydechnout a vzpamatovat se z náročné cesty, nemohou v sérii rozvinout svůj plný potenciál. Husí kůže jako ve hře tak většinu času chybí.
Co zůstává nejasné?
Tiskové verze hry The Last of Us ještě nebyly finálními verzemi. Mimo jiné CGI, vizuální a zvukové efekty byly stále ještě zástupné a nereprezentovaly hotovou sérii.
Bohužel to také znamená, že v současné době nemůžeme posoudit, jak atmosférické je například setkání Joela a Ellie s nakaženými. Vzhledem k tomu, že vizuální ani zvukové efekty nebyly finální, některé sekvence postrádaly jakoukoli imerzi. Jak atmosférické budou ve skutečnosti, se ukáže až po odvysílání finální verze.
Závěr: Pro koho má seriál vůbec cenu?
Nyní se dostáváme k asi nejtěžší otázce: Pro koho má The Last of Us jako série smysl? Na to není tak snadné odpovědět, protože vše závisí na vašich očekáváních. Pokud jste fanoušky her a chcete prostě zažít své oblíbené postavy v novém podání, může být srovnání televizního seriálu a videoher velmi zábavné. Pokud naopak očekáváte adaptaci videohry v poměru 1:1, nebudete se sérií spokojeni.
Pokud hry vůbec neznáte, ale chcete samostatný, zábavný příběh se skvělým hereckým obsazením, pak byste se na The Last of Us rozhodně měli podívat. Samozřejmě za předpokladu, že hraní pokračování videohry pro vás opravdu nepřipadá v úvahu!
Přestože mě série občas překvapila, herní zážitek, který jsem měl s The Last of Us, mi prostě nenahradí. Zatímco jednotlivé scény ze seriálu mi nahánějí husí kůži a pálí mě oči, i když se na ně dívám – například prolog nebo setkání s Davidem -, jsou to Joelovy pocity, jeho boj se sebou samým a jeho obětování se pro Ellie, které se mi moc nechce přelévat.
S Controllerem v ruce jsem se mohl lépe vcítit do otcovských pocitů a ochranitelského instinktu, které v Joelovi malá holčička vzbuzovala. Sám jsem byl zodpovědný za to, že jsem nesourodou dvojici provedl nebezpečím, sledoval jsem, jak Ellie zažívá věci, které by dítě v jejím věku zažívat nemělo, a nasazoval jsem všechno, jen abych ji bezpečně dovedl do cíle.
V seriálu mi to uniká. A tak ani ve velkém finále – pozor, malý spoiler, pokud jste ještě neviděli TLOU – mu nemůžu fandit tak jako ve hře, když Joel stoicky prochází nemocnicí Světlušek.
The Last of Us je jednou z mála opravdu dobrých herních adaptací, dokáže přesvědčit v mnoha bodech, ale také dělá několik špatných rozhodnutí. Seriál také znovu jasně ukazuje: příběh Joela a Ellie byl od začátku vyprávěn ve správném médiu. S přechodem od videohry k seriálu se z emocionální cesty nevyhnutelně něco vytrácí.
